Kdybyste si dali tu práci a v katalogu avignonského OFF programu spočítali všechny inscenace, dobrali byste se téměř dvou tisíc položek. Obyčejnému smrtelníkovi se jich během týdne či dvou podaří zhlédnout jen zlomek. Zatímco někteří se nechají unášet festivalovým diváckým proudem, jiní sledují určitý záměr a cíl. Patřím do druhé party a dlouhé chvíle před odjezdem do Avignonu trávím tím, že pečlivě studuju program, vypisuju své favority a kombinuju časy a dny, abych toho nakoukala co nejvíc. Stejně mi vždy nějaký zajímavý divadelní počin unikne. Je to frustrující, ale v Avignonu se holt nedá vidět všechno. A tak nezapřu svou profesi dramaturgyně a vytyčím si programové linie, jež pak následuju. K tématům, která se pro mě v letošní sestavě jasně vyprofilovala, patřily exil a migrace. A pak z pochopitelných důvodů díla kandidátek a kandidátů na Cenu Václava Havla.
Všichni jsme Odysseus
Ve chvíli, kdy píšu tento text, vzedmula se opět vlna zájmu o migraci. O skutečnost, kterou žijeme, většinou bez povšimnutí, každý den, už dlouho, dá se říct od nepaměti. Jedním z prvních migrantů byl Odysseus. Aspoň tak jsou o tom přesvědčeni dramatik a sociolog z Martiniku Ali Babar Kenjah a Serge Barbuscia, autoři originálního kabaretu Le Syndrome d’Ulysse (Odysseův syndrom), který měl letos premiéru v avignonském divadle Théâtre du Balcon. Název odkazuje na pojem používaný v psychologii a sociologii. Vystihuje stresový stav migrantů dlouhodobě vystavených samotě, vytržených ze svého prostředí, nucených žít daleko od svých blízkých, v nejisté situaci, bez záruky jakýchkoli práv a vyrovnávajících se s kulturními bariérami. Lidé trpí migrénami, nespavostí, neustálými obavami, smutkem a bezmocí. Koncept popsal v roce 2002 španělský psychiatr Joseba Achotegui.
Stejnojmenná inscenace, kterou režíroval jeden z autorů, Serge Barbuscia, však vůbec není truchlivá, spíš apeluje na naši lidskost, empatii a solidaritu. Evokuje plavbu po moři, tu mytologickou i současnou, při níž se hodně zpívá (hudební doprovod Jérémy Bourges), cituje z díla Édouarda Glissanta, Dereka Walcotta, Pabla Nerudy a také odkazuje na osobní zkušenosti. Za každým hercem a herečkou na scéně stojí příběh o exilu. Herečka Aïni Iften má berberské kořeny, její kolegyně Théodora Carla zase nachází své předky ve Španělsku. Bass Dhem přišel do Francie ze Senegalu a Barbusciova babička odešla na počátku 20. století ze Sicílie do Tuniska. Sám autor, režisér, herec a ředitel divadla, svůj vlastní migrační příběh prožil v padesátých letech, kdy pokračoval se svou rodinou z Tuniska do Francie. Dnes je ve své adoptivní zemi uznávaným umělcem. Ale vzpomínky a především spoluúčast s osudy současných migrantů ho přivedly k inscenování této výjimečné inscenace rozprostřené mezi mýtem a skutečností, snovou, poetickou představou a drsnou realitou.

Kafkárna z Bejrútu
Divadlo Balkon v září otevře novou sezonu příznačně inscenací, která nahlíží exil a migraci zase z trochu jiné perspektivy. Jmenuje se Ma nuit à Beyrouth (Moje noc v Bejrútu). Já jsem během festivalu zhlédla představení v prostoru 11Avignon. Úplně poprvé jsem měla možnost přiblížit se k textu Mony El Yafi před dvěma lety ve Fort-de-France během festivalu Théâtrales de Novembre. Příběh libanonského tanečníka, který se vrací do Bejrútu paralyzovaného politickou, ekonomickou a energetickou krizí nechat si prodloužit svůj pas, aby mohl dál žít a pracovat ve Francii, tenkrát s Monou nastudoval martinický tanečník, choreograf a herec Laurent Troudart.
V Avignonu byl Moniným partnerem Nadim Bahsoun. Právě jeho příběh inspiroval vznik inscenace. Na jevišti ho vypráví Aïda (Mona El Yafi), zatímco on tančí. Je to kafkovsko-beckettovský příběh o absurditě a mašinerii byrokracie, která se snaží člověka ponížit, zadupat do země, vytvořit z něj pořadové číslo ve frontě, má své nesmyslné zákonitosti a vzdorovat její nevyzpytatelnosti je nad lidské síly. Nekonečné, vyčerpávající a ponižující čekání na onu božskou chvíli, kdy bude žadatel o nový pas připuštěn k úřednické přepážce, lze polidštit jen vlastními sny, poezií a humorem.

Kabaret azyl
Absurditou úřednických pohovorů a institucionálním násilím se zabývala také inscenace Nicolase Barryho nazvaná La Demande d’asile (Žádost o azyl) v Théâtre du Train Bleu. Rutinní návštěva na úřadě pro cizince žádající o azyl je zasazena do jakéhosi kabaretu. Prázdné scéně dominuje všemi barvami hrající opona, na níž lze rozklíčovat některé angažované, solidární motivy – s Gazou, LGBT+, uprchlíky… Dvě performerky, žadatelka (Nangaline Gomis) a úřednice (Sophie Billon), vedou formální jednostranný rozhovor složený z otázek a odpovědí. Jejich strojově odříkávaná slova se propisují do jejich pohybů. Mechanických, spíš sportovních než tanečních.
Ze střípků a útržků dialogu si diváci skládají dohromady příběh ženy s homosexuální orientací, která přichází z nejmenované africké země, v níž jsou práva LGBT+ komunity krutě potlačována, a proto hledá bezpečí v Evropě, konkrétně ve Francii. Obrací se na úřad pro ochranu uprchlíků OFPRA (Office français de protection des réfugiés et apatrides), místo porozumění a vstřícnosti však narazí na bariéru odměřenosti, chladu, podezíravosti. Je vystavena palbě vtíravých, necitlivých otázek, které ji nutí znovu a znovu prožívat traumatické situace. Tempo postupně nabírá na obrátkách, relevance dotazů se stává čím dál více bezpředmětnou, až fantasmagorickou. Jedna z otázek, kterou úřednice vychrlí na žadatelku, zní: „A víte, že Kafka byl z Prahy?“ Smršť otázek nakonec zůstává bez odpovědí. Celý tento perverzní rituál je ubíjející a vysilující pro obě strany. A naopak nabíjející pro publikum, jež mohutným aplausem ocenilo nejen virtuozitu obou protagonistek, ale i skvěle, až detektivně vystavěný příběh a režii propojující originálním, synchronním způsobem slovo a pohyb.

Volba mezi matkou a zemí
Příběhem o exilu byla svým způsobem rovněž one man show ukrajinského herce Viktora Kyrylova, laureáta Ceny Václava Havla. Ocenění za uměleckou i občanskou odvahu přetavenou do vlastní tvorby mu udělilo avignonské divadlo La Manufacture a České centrum v Paříži v úzké spolupráci s Národním divadlem v Praze a Nadací Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Ve své intimní a dojemné inscenaci Maintenant je n’écris plus qu’en français (Teď už píšu jen francouzsky) Kyrylov vypráví svůj vlastní příběh bývalého studenta herectví na prestižní divadelní škole GITIS v Moskvě. Jeho herecký sen náhle rozbije jediný poněkud zmatený telefonát jeho matky: Rusové bombardují jeho rodné město Oděsu, začala válka. V ten okamžik se celý život tehdy dvacetiletého studenta obrátí vzhůru nohama. Ocitne se rovnýma nohama na nepřátelském území, z jeho bývalých přátel jsou najednou nepřátelé a vyvstává dilema, co dělat. Zůstat a být považován za zrádce? Odjet na Ukrajinu, nechat se naverbovat do války a hrdinně padnout? Nebo odjet do ciziny? Mezi vlastí a matkou, která ho od začátku nabádá, aby utekl, nakonec volí matku. Z Moskvy podnikne dobrodružnou cestu taxíkem na estonskou hranici, odkud se už bezpečně dostane až do Francie, která ho přijme s otevřenou náručí. Jeho rodina brzy dorazí za ním. Vypadá to jako happy end, ale není. Protože válka stále trvá a člověk ji jen tak nesetřese ani v exilu.
Viktor Kyrylov vypráví svůj příběh prostě, bez patosu, s takřka nemizícím úsměvem na tváři, s rozzářenýma očima. Zamýšlí se nad tím, jak se zachovat v hraniční situaci, a zároveň reviduje ukrajinsko-ruské vztahy, zkoumá svou vlastní kulturní identitu. A tak se jeho osobní zpověď místy mění v lekci z historie. Herec živě komunikuje s diváky, pro větší názornost používá mapy, pustí několik videonahrávek. Asi nejdojemnější z nich zachycuje scénu loučení s ruskými spolužáky na moskevském nádraží. V tomto detailu se najednou nejvýstižněji zrcadlí celá absurdita války.

V utrpení nelze soutěžit
Tuto myšlenku podtrhl ve své děkovné řeči oceněný Kyrylov a vyjádřil uznání všem spolukandidátkám i dalšímu kandidátovi. Sedmičlenná mezinárodní porota v čele s Janem Burianem, ředitelem Národního divadla, které laureátovi věnovalo rezidenční pobyt v Praze, vskutku neměla lehké rozhodování. V užším výběru se totiž ocitla samá esa: íránská novinářka a spisovatelka Delphine Minoui, palestinská básnířka Hend Jouda, divadelní a filmová režisérka Christiane Jatahy z Brazílie či také v Čechách populární francouzský autor Édouard Louis.
Jednou z podmínek kandidatury bylo zastoupení v programu Avignonského festivalu vlastním dílem. A tak jsem neváhala je navštívit. Do nabitého itineráře se mi podařilo vtěsnat všechny inscenace až na jednu. Z časových důvodů jsem bohužel nemohla zhlédnout poetické sólo Hend Jouda Gaza ô ma joie (Gazo, ó má radosti). V něm se – podle informací v programu – básnířka žijící v egyptském exilu zamýšlí nad údělem umění v době války.

Silné téma nabídla také íránská autorka a režisérka žijící ve Francii Delphine Minoui v jevištní adaptaci svého posledního románu Badjens. Na půdorysu hereckého recitálu v podání francouzsko-afghánské herečky Alice Rahimi a za doprovodu íránské zpěvačky Hury Mirshekari a libanonského hudebníka DJ Renauda Satra ožívá příběh íránské puberťačky, které rodina poněkud škodolibě přezdívá Badjens – špatné pohlaví. Narodila se totiž jako žena. A ta má v současném Íránu nezáviděníhodné postavení. Badjens ale patří ke generaci mladých dívek, které to chtějí změnit. Přidá se k hnutí Žena, Život, Svoboda a my ji zastihujeme v momentě, kdy se rozhodne na protest veřejně spálit svůj šátek, jímž si jsou ženy a dospívající dívky v Íránu povinny zahalovat hlavu. Náhlý flashback ji vrací ke vzpomínkám na své dětství, matku zklamanou z jejího narození, otce, který ji nechal bez pomoci v hořícím domě, léta dospívání a upevňování vzdoru i dozrávání vnitřní motivace k angažovanému činu, který však zpečetí její smrt.
Vypovídá-li Badjens o politickém coming outu, pak o tom sexuálním vypráví v autofikci Skoncovat s Eddym B. Édouard Louis, francouzský autor, jehož oblíbené romány zdomácněly v adaptacích i na českých a moravských scénách. Avignonským hitem, zvláště mezi mladými, byla i dynamická inscenace belgického souboru Gazon.Nève. Režisér*ka Jessica Gazon inscenuje předlohu jako velkou párty. Zatímco se publikum usazuje v hledišti, na jevišti probíhá karaoke koncert. Zpověď o dospívání v drsném homofobním prostředí severofrancouzského venkova je na jeviště převedena hybridním způsobem, jakým se dnes próza běžně adaptuje. Dialogy rozehrávají konkrétní dramatické situace, popisy jedna z postav vypráví. Obsazení je genderově fluidní. Tři dívky a jeden chlapec v secondhandových kostýmech se průběžně střídají ve všech rolích, včetně ústředního hrdiny Eddyho. Děj se odehrává v jednoduchém, nemajetně vyhlížejícím sektorovém interiéru domácnosti, který se mění v další prostředí. Chudé divadlo s bohatými hereckými výkony a mladistvou aurou míří rovnou do srdce. Zrovna tahle story končí nadějí, takže párty může pokračovat dál.

Postibsenovské soudní drama
Jedinou kandidátkou Ceny Václava Havla, která měla svou inscenaci v hlavním programu, byla Christiane Jatahy. Brazilská divadelní a filmová režisérka, původně herečka, se objevila před lety také v Praze. V roce 2019 se na festivalu Pražské křižovatky hrálo její zpracování Strindbergovy Slečny Julie pod názvem Julia. Svébytnou adaptaci jiného Seveřana, Henrika Ibsena, a jeho hry Nepřítel lidu přivezla letos do Avignonu. Pojmenovala ji Un procès – après l’ennemi du peuple (Proces po nepříteli lidu).
Už v roce 2014 se v inscenaci Čechovových Tří sester Christiane Jatahy svým titulem ptala: Co by se stalo, kdyby dorazily do Moskvy? Posttextová perspektiva ji zajímá i v případě Ibsenova Nepřítele lidu. Inscenuje soudní proces, který má rozhodnout, zda je Tomáš Stockmann skutečným nepřítelem lidu, či ne. Hlavním žalobcem je Stockmannův bratr Petr, starosta města. To on označil Tomáše za nepřítele lidu poté, co chtěl zveřejnit svůj nález kontaminované vody v místních lázních, což by podle Petra poškodilo pověst města a mělo negativní dopad na jeho prosperitu. Stejný smysl pro pravdu a spravedlnost jako Tomáš sdílí i jeho dcera Petra. Ta je v tomto postibsenovském soudním dramatu jeho advokátkou. Konečný verdikt má vyřknout dvanáctičlenná porota vylosovaná z publika a vedená místní herečkou. Na jevišti sedí kromě herců a poroty rovněž různí technici, někteří se v případě potřeby zapojí i herecky. Pohybuje se po něm také kameraman, který snímá především herecké detaily, emoce, výrazy tváře, jež jsou pak přenášeny na plátno, kde je vidí diváci.

Hlavní pozornost je upřena na představitele Tomáše Stockmanna Wagnera Mouru, známého brazilského filmového, televizního a divadelního herce, který ztvárnil drogového bosse Pabla Escobara v seriálu Narcos. Na jeho strhující herecké show je postavena celá inscenace. Na začátku komunikuje s diváky, vysvětlí pravidla hry a posléze se noří do své obhajoby. Divácká porota může obžalovanému během přelíčení klást vlastní otázky a herec na ně spontánně reaguje, přičemž portugalštinu vymění za angličtinu. Prý jde o autentické reakce, nic není domluveno předem, i když některé otázky se přirozeně opakují. V samotném závěru se pak porota odebere do zákulisí k tajnému hlasování, které diváci v sále sledují na displeji. Výsledky jednotlivých představení se tak mohou lišit. V tom, které jsem navštívila já, porota hlasovala 9 : 3 ve prospěch Tomášovy neviny. Byli jsme nadějeplné publikum, které nepřestalo věřit v ideály pravdy a spravedlnosti. Kéž by takovým skóre končila i všechna skutečná politická diskusní fóra.

