Jak moc svádí ke krutosti

Hodnocení kritiků (2):
★★★★★ (1)
Hodnocení diváků (—):
★★★★★ (0)

Sdilej

Dánský provokatér Lars von Trier patří k nejvýraznějším osobnostem evropské kinematografie v posledních dekádách. Jeho styl se v průběhu času výrazně měnil. Začínal formálními experimenty v osmdesátých letech minulého století (Epidemie, Evropa), v devadesátých letech se stal jedním ze zakladatelů manifestu Dogma 95, který hlásal realismus a radikální zjednodušení filmového jazyka. Trierovy pozdější snímky se vyznačovaly ponorem do hlubin lidské psychiky a obrazově vytříbeným stylem (Antikrist, Melancholie). Trochu mimo všechny tyto tendence stojí režisérova nedokončená americká trilogie, kterou odstartoval film Dogville, jehož adaptaci v režii Natálie Deákové nastudovalo plzeňské divadlo.

Film byl poprvé uveden v květnu 2003 na festivalu v Cannes a stejně jako řada dalších Trierových děl vyvolal ostře polarizované reakce. Provokoval obsahově i nezvyklou formou, která ho předurčila jako vhodný materiál pro jevištní zpracování. Trier totiž celý film, odehrávající se v malém městečku ve Skalistých horách, natočil ve studiu, přičemž všechny domy a ulice byly pouze naznačeny bílou čárou na zemi. Diváci tak měli nezvyklou perspektivu, kdy viděli i to, co se děje za zavřenými dveřmi. V Česku uvedlo divadelní adaptaci, jejímž autorem je dánský dramatik Christian Lollike, pražské Národní divadlo v režii Miroslava Krobota. V říjnu chystá premiéru Dogville také Slovácké divadlo v Uherském Hradišti.

Hlavní hrdinkou je záhadná Grace, která na svém útěku před gangstery skončí v zapadlém městečku. Foto Irena Štěrbová
Hlavní hrdinkou je záhadná Grace, která na svém útěku před gangstery skončí v zapadlém městečku. Foto Irena Štěrbová

Hlavní hrdinkou je záhadná Grace, která na svém útěku před gangstery skončí v zapadlém městečku, kde potká začínajícího spisovatele a samozvaného morálního vůdce zdejší komunity Toma Edisona. Ten se nejprve obává, že uzavřené společenství nebude chtít Grace přijmout, ale nakonec se všichni jednomyslně shodnou, že mladé uprchlici poskytnou azyl. Ona má být na oplátku hodinu denně k dispozici každému obydlí, aby jim pomohla s tím, co zrovna bude potřeba. Nejprve se zdá, že nikdo s ničím pomoct nepotřebuje, ale postupně začnou obyvatelé Grace využívat čím dál víc. Její zoufalá situace se ještě zhorší, když po ní začne pátrat i policie. Obyvatelé Dogville si postupně uvědomují, že Grace je na nich zcela závislá. Vědomí dosud nepoznané moci nad životem cizího člověka roztáčí spirály stádní dynamiky, zneužívání a násilí.

Plzeňská inscenace není časově zakotvena. Scéně Matěje Sýkory dominuje dvouposchoďová konstrukce, která představuje jednotlivé domy a využitím točny dobře rytmizuje jevištní dění. Důležitou roli hraje i naživo interpretovaná hudba Jakuba Kudláče, která zdůrazňuje ironické i znepokojivé momenty.

Režisérka Deáková hru uchopila relativně civilně, některé scény vyznívají docela naturalisticky. Toto pojetí poněkud oslabuje Trierův sarkasmus, s nímž se dívá na lidskou společnost. Inscenace se rozjíždí dosti pozvolna a svižnější tempo nabírá až ve své druhé polovině. Drsná pointa příběhu tu naštěstí funguje stejně dobře jako ve filmové verzi.

Zuzana Ščerbová jako Grace a Miroslav Matějka jako Tom Edison. Foto Irena Štěrbová
Zuzana Ščerbová jako Grace a Miroslav Matějka jako Tom Edison. Foto Irena Štěrbová

Celým příběhem provází Vypravěč Martina Stránského, což je role, v níž herec může dobře využít svůj uhrančivý hlas. Kostýmní stylizací evokuje westernového šerifa, nad dějem si neustále udržuje nadhled a jeho komentářům nechybí ironie. Z režijního výkladu ale není příliš zřejmé, proč se Stránský na konci představení změní z vypravěče v Gracina gangsterského bratra.

Hlavní role v sobě skrývá velkou ambivalenci. Zuzana Ščerbová je jako Grace zpočátku vděčná a chápavá, později ponížená a vystrašená, ale nikdy ne zlomená. Pocity nadřazenosti vůči obyvatelům městečka jsou spíše tušené. Její charakterový zlom v krutou mstitelku tedy působí překvapivě, už ve filmové předloze se tím zvyšoval šokující účinek závěru. Oporou pro Grace by měl být Tom Edison, jehož Jaroslav Matějka ztvárnil jako vnitřně nejistého a slabošského muže, který si namlouvá, že má nad zbytkem komunity morální převahu, ale jeho neschopnost rozhodných činů ho činí spoluzodpovědným za všechny krutosti, jichž se ostatní na jeho chráněnce dopouštějí. V tomto pojetí ovšem není úplně zřetelné, jaké je Tomovo postavení v rámci komunity. Ostatní herci dobře slouží příběhu, když ztvárňují jednotlivé obyvatele Dogville, které ke krutosti přivádějí rozmanité příčiny – od chtíče (brutální Chuck Zdeňka Hrušky) až po žárlivost (Vera Kamily Šmejkalové či Liz Kláry Kuchinkové).

Scénografii vytvořil Matěj Sýkora. Foto Irena Štěrbová
Scénografii vytvořil Matěj Sýkora. Foto Irena Štěrbová

Dogville stále funguje jako společenská alegorie, která provokuje svou otevřeností a hyperbolizací charakterů i situací. Je podobenstvím o krutosti a manipulaci, a tudíž je v dnešní době logickou dramaturgickou volbou.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Lars von Trier: Dogville. Divadelní adaptace Christian Lollike, překlad Michaela Weberová, režie Natália Deáková, dramaturgie Marie Špalová, scéna Matěj Sýkora, kostýmy Jana Smetanová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 7. března 2026 ve Velkém divadle (psáno z uvedení 23. dubna 2026).

Další čtení

Další čtení