Jabloňový sad mezi nostalgií a tiny houses

Sdilej

Thalia Theater z Hamburku přivezl na Pražský divadelní festival německého jazyka Jabloňový sad, černočernou komedii podle Čechovova Višňového sadu. Spisovatelka Dörte Hansen a režisér Antú Romero Nunes přesadili klasiku do severoněmeckého Starého kraje mezi jabloně, hypotéky a montované minidomky. Inscenace, která měla světovou premiéru v říjnu 2024 a trvá dvě hodiny patnáct minut bez přestávky, je rozloučením se starým světem i satirou na současnou střední třídu, která si venkov ráda idealizuje, ale nechce za něj nést odpovědnost. Na letošní jubilejní ročník festivalu s mottem „TROST“ přinesla obraz krajiny, jež má poskytovat útěchu, ale sama představuje hlubokou nejistotu.

Z ruského statku dvůr ve Starém kraji

Východisko adaptace je jednoduché a velmi vhodně pojmenované: z višňového sadu se stává jabloňový sad v oblasti Altes Land, tedy ve Starém kraji nedaleko Hamburku. Astrid von Holt se po letech radovánek v Berlíně vrací na zadlužený rodinný statek, který se má prodat, aby se splatily dluhy. Praktický obchodník Torben Grabowski, syn někdejšího čeledína, přichází s plánem: místo jabloňové plantáže postavit tiny houses, montované minidomky pro městské víkendové utečence. Astridin bratr Gunnar by raději sehnal peníze od bohaté tety, aby zachránil rodinný majetek a s ním i podzim života staré matky Beke. Statek obhospodařuje a na svých bedrech nese Bekeina nevlastní dcera Wiebke, schopná a zároveň zranitelná hospodyně, která je prakticky jediná, kdo ještě opravdu pracuje.

Transpozice z višní k jablkům je přesnou čechovovskou analogií. Aristokratické Rusko se mění v provinční severoněmeckou střední třídu, která sice ztratila feudální privilegia, ale stále žije z představy, že „její“ půda a „její“ příběh mají jakousi přirozenou prioritu. Hansen a Nunes postupují věrně podle čechovovského schématu: Astrid odpovídá Raněvské, Gunnar Gajevovi, Grabowski Lopachinovi, Wiebke Varje. Anja zůstává dcerou hledající vlastní budoucnost, Dennis přebírá roli věčného studenta Trofimova a Alex je přesazený Jaša, který se místo „sluha“ nazývá „asistentem“, ale jeho loajalita je stejně pragmatická.

Důležitá je i stopa německé spisovatelky Dörte Hansen, autorky bestsellerů Starý kraj, Polední hodina a Zur See (Na moři), které se všechny točí kolem severoněmeckého venkova a jeho proměny pod tlakem turismu, realitních spekulací a nostalgického pohledu městského publika. V Jabloňovém sadu se tento motiv vrací v ryzí podobě. Venkov je tu něco, co se dobře prodává jako značka, co se vyjímá na Instagramu, ale co už dávno přestalo být samozřejmým místem života a práce.

Dennis (Jeremy Mockridge, který v německých seriálech hraje fešáky) nachází cestu k Anje (Maja Beckmann). Foto Krafft Angerer
Dennis (Jeremy Mockridge, který v německých seriálech hraje fešáky) nachází cestu k Anje (Maja Beckmann). Foto Krafft Angerer

Černočerná komedie: humor, který pálí

Samotné Thalia Theater charakterizuje Jabloňový sad jako „kattendüstere Komödie“, něco jako pořádně temnou, černočernou komedii. Označení trefně vystihuje tón inscenace: humor je suchý, často až krutý a v pozadí neustále probleskuje smutek a pocit promeškaného života. Podle německých recenzí je jedním z hlavních trumfů večera herecký ansámbl, který dokáže přecházet z grotesky do jemného tónu, aniž by se vytratil pocit ztráty a nenaplněných možností.

Maja Schöne hraje Astrid von Holt jako okouzlenou egocentričku, která se zoufale drží obrazu vlastní mladosti. Večírky a flirty, jimiž si v Berlíně prodlužovala mládí, se na venkovském statku mění v trapné gesto diskovečírku s vyprchalou kolou, žlutou limonádou a fernetem, které nedokážou zakrýt fakt, že všechno pod rukama rozprodala a sama nic nevytvořila. André Szymanski dává Gunnarovi podobu muže, který si pečlivě hraje na noblesu, ale neustále se ukazuje, že není schopný ani elementární zodpovědnosti. Gabriela Maria Schmeide vtiskuje Beke von Holt podobu matky, která se v lidovém kroji ještě naposled roztančí s mladíky, ale zároveň citlivě sklouzává do nezvratné demence. Cathérine Seifert ztvárňuje Wiebke jako bytost zároveň pevnou i křehkou, někoho, kdo sice nevyroste, nerozkvete, ale jen zůstává, jak trefně poznamenávají kritiky.

Není náhodou, že německá média mluví o představení jako o „tieftraurig und sehr lustig“, hluboce smutném, a přitom velmi zábavném. Publikum se směje, když se Gunnar cpe bonbony a prchá před realitou do sladké nostalgie, když Alex shazuje celé drama na sérii praktických úkolů osobního asistenta nebo když Bert, soused s vlastními zájmy, vidí v rozpadlém statku hlavně soubor historického nábytku, který si po kusech, a ne vždy zcela nenápadně, odnáší k sobě domů. Vždycky se ale vzápětí ukáže druhá strana: že zábava zakrývá bezmoc, že „venkovský humor“ je poslední obranná linie proti vědomí, že domov, jak jsme ho znávali, nadobro mizí.

Mezi Wiebke (Cathérine Seifert), jež se jako jediná stará o usedlost, a Anjou (Maja Beckmann) je velký rozdíl, který obě spatří již v prvním setkání. Foto Krafft Angerer
Mezi Wiebke (Cathérine Seifert), jež se jako jediná stará o usedlost, a Anjou (Maja Beckmann) je velký rozdíl, který obě spatří již v prvním setkání. Foto Krafft Angerer

Dorfdisco, tango a podzimní pastelové barvy

Scénografie Matthiase Kocha staví dění do stylizovaného obývacího pokoje statku, jehož modré stěny a velké prázdné plochy zdůrazňují, jak nepatrní jsou v nich jeho obyvatelé. Výhled na jabloňový sad se objevuje spíše jako obraz než jako živá příroda, kterou by ještě šlo opravdu obdělávat. Kostýmy Leny Schön a Helen Stein střídají kroje Altes Land, gumové holínky a parky s černí, která patří k postavám, jež se k venkovu vztahují čistě esteticky.

Hudba Caroliny Bigge a Pabla Chemora rámuje inscenaci mezi melancholickými podzimními tóny a explozemi bujaré zábavy a s nimi konvenují zejména choreograficky vystavěné scény: moment, kdy se celý ansámbl v tangovém rytmu houpe na šlágr Tanči se mnou do rána, zatímco ve městě se už dávno rozhoduje o osudu sadu, nebo „dorfdisco“ sekvence, v níž Nunes efektivně nechává několik dějových linií problesknout téměř současně. Právě tyto pasáže ukazují, jak režisér naplňuje vlastní čtení Čechova: nejde mu o velká hesla, ale o to, kdo, kdy a za jakých okolností o nich mluví.

Přenesením do současného Starého kraje, kde se místo chalup stavějí tiny houses a místo pozemkové šlechty vládnou developerské kalkulace, Nunes s Hansen neskrývají, že se v jejich Jabloňovém sadu jedná „o nás“ – o publikum, které má rádo venkov jako instagramovou kulisu, ale nechce ho skutečně obývat ani udržovat. To platí i pro pražské uvedení: jabloňový sad je tu stejně tak obrazem českého venkova cpaného do katalogových interiérů a lifestylových magazínů jako severoněmecké krajiny mezi Hamburkem a Labem.

Asistent Alex (Denis Grafe) dává naději i Beke (Gabriela Maria Schmeide). Foto Krafft Angerer
Asistent Alex (Denis Grafe) dává naději i Beke (Gabriela Maria Schmeide). Foto Krafft Angerer

Mezi aktualizací a přepisem bez přínosu

Přijetí inscenace v domovském Hamburku je hodně různorodé, což samo o sobě nabízí klíč k interpretaci. Hamburské listy Abendblatt nebo Die Zeit mluví o promyšlené aktualizaci, která dokáže přenést čechovovský humor do současnosti a vytvořit „velký, dobře promyšlený večer plný zábavy“, aniž by se zrazoval originál. Naopak Katrin Ullmann v deníku taz upozorňuje, že adaptace hodně sází na nostalgii po románech Dörte Hansen a na hereckou tradici Thalia Theater a méně na křehkost a mnohoznačnost Čechova.

Ještě ostřeji to formuluje Michael Laages v časopise Die Deutsche Bühne, kde Jabloňový sad označuje jako typický příklad toho, že přepisování se stává zcela bezvýznamným „podpisováním“. Podle něj inscenace bere divákům prostor pro vlastní interpretační práci, protože převádí všechny motivy Višňového sadu do jasně pojmenovaného současného rámce a zbavuje je tajemství. Transfer, který by měl udělat divák, učiní adaptace za něj. Čechovův Višňový sad tak podle Laagese ztrácí svou hloubku i zvláštní „prázdná místa“, která člověka pronásledují ještě dlouho po odchodu z divadla.

Soused Bert (Björn Meyer) svou svérázností dráždí všechny kolem a Torben (Thomas Niehaus) mu to za všechny vysvětlí. Foto Krafft Angerer
Soused Bert (Björn Meyer) svou svérázností dráždí všechny kolem a Torben (Thomas Niehaus) mu to za všechny vysvětlí. Foto Krafft Angerer

Čechov mezi teleologií a nihilismem

Debata o přepisu a aktualizaci připomíná starší spor o to, jak vůbec číst Čechova. Když člověk sáhne po poválečných českých vydáních, například po Aktovkách z roku 1953, překvapí ho, s jakou samozřejmostí si komunistická kulturní politika Čechova přivlastnila. Je tu vydáván za autora, který „odhaluje mravní zchátralost a prohnilost vyšších vrstev“, jako by jeho dramata byla přímou ilustrací marxistické teorie třídního boje. Jenže Višňový sad není především o „mravní zkáze buržoazie“, ale o střetu odcházejícího světa bohatých sedláků s novou vrstvou rolníků, kteří se z někdejších poddaných stávají jejich posledními zachránci před bankrotem. A především o zvláštní směsi ruského masochismu a nihilismu, která brání postavám cokoli skutečně změnit.

Trofimovovu repliku „Jde k nám štěstí, je už blízko, čím dál je blíž a blíž, už slyším jeho kroky. A když je neuvidíme my, když my je nepoznáme, proč se tím trápit? Uvidí je jiní“ marxistická kritika vykládala jako teleologické proroctví dějinného pokroku. Jenže Čechov se takovému utilitárnímu pojetí lidské existence spíš hořce vysmívá. V jeho světě není na co čekat, žádné „štěstí“ nepřichází, a pokud ano, vždycky k někomu jinému a za cenu další tragédie. Ačkoli zemřel ještě před revolucí roku 1905, přesně postihl, že kořeny ruské tragédie žádná revoluce sama o sobě neodstraní.

V tomto světle je zajímavé sledovat i Nunesovu a Hanseninu adaptaci. Stejně jako komunistické čtení padesátých let si bere Čechova do služby za účelem diagnózy současné společnosti, tentokrát v kulisách tiny houses, ekologické úzkosti a krize střední třídy. A moje odpověď na otázku „prázdných míst“ zní spíše skepticky: inscenace se přiklání k interpretaci hotovější, než u Čechova bývá únosné. Přenesení do současnosti tu není jen rámcem, ale výkladem, který motivy překládá do čitelného konfliktu nostalgie a developerského kalkulu, takže část čechovovské mnohoznačnosti mizí.

Právě tady se ambivalence posouvá. Nejde už tolik o Čechovovo napětí mezi směšností a tragikou, mezi neschopností jednat a vědomím ztráty, ale spíše o současnou nejistotu střední třídy, která si chce ponechat komfort i obraz morální citlivosti. Ekologická úzkost se v takovém nastavení může snadno stát rétorickým obalem: buď omluvou pro další „rozumné“ zhodnocení půdy, nebo naopak kulisou, která dovolí příběh o změně a odpovědnosti shodit jako sentimentální pózu. V obou případech je divák veden k předem rozpoznatelnému postoji a „prázdná místa“ se neotevírají, nýbrž uzavírají do aktuálního, až módního rámce, který může vyznít poplatně i klimaskeptickému trendu, aniž by muselo jít o inscenační záměr.

Bert (Björn Meyer): „Slunce svítí, ale v mém srdci je tma“ – a v ní jsou všechny stromy černé… Foto Krafft Angerer
Bert (Björn Meyer): „Slunce svítí, ale v mém srdci je tma“ – a v ní jsou všechny stromy černé… Foto Krafft Angerer

Kdo zůstane zavřený v domě

Zatímco u Čechova zůstává na konci zapomenutý sluha Firs, tady je v domě uvězněná Beke a Wiebke, stará matka, která sklouzává do demence, a žena, která statek reálně držela pohromadě, ale systém ji přesto semele. Wiebke má v ruce loveckou pušku a kritici naznačují, že to „nedopadne dobře“. Je to silný obraz: v době, kdy se Astrid, Gunnar, Anja a Alex vracejí do Berlína a Grabowski s kalkulačkou v hlavě rozkouskoval sad na stavební parcely pro tiny houses, zůstávají za dveřmi ti, kdo na venkově skutečně žili a pracovali.

Jabloňový sad není jen aktualizací Višňového sadu, ale také obrazem společnosti, která ráda mluví o udržitelnosti a lokálnosti, ale ve chvíli, kdy jde do tuhého, raději prostě odjede a nechá dům i s těmi posledními uvnitř napospas. V kontextu festivalového motta „TROST“ je to nepříjemně přesná pointa: útěchy se nedostává těm, kdo ji nejvíc potřebují, ale těm, kdo si ji mohou odjet vybrat někam jinam.

Beke (Gabriela Maria Schmeide): Ti, kteří zůstali, jsou jako duchové – tiché připomínky minulosti, svědkové výčitky o podobě budoucnosti, která se nenaplnila. Foto Krafft Angerer
Beke (Gabriela Maria Schmeide): Ti, kdo zůstali, jsou jako duchové – tiché připomínky minulosti, svědkové výčitky o podobě budoucnosti, která se nenaplnila. Foto Krafft Angerer

Nostalgie jako developerský projekt

Jabloňový sad Thalia Theater je inscenací, která se drží na hraně mezi čechovovskou melancholií a bujarou „dorfdisco“ komedií. Vychází z velmi konkrétní severoněmecké zkušenosti Starého kraje, ale míří k obecnějším otázkám, kdo dnes vlastní půdu, kdo má právo zůstávat a kdo je odsouzen k tomu, aby se zvedl a odjel. Silné herecké kreace Maji Schöne, Gabriely Marie Schmeide, Cathérine Seifert, Thomase Niehause a dalších spolu se scénickými obrazy v podzimních pastelových barvách vytvářejí zážitek, který je hluboce smutný, a přitom nesmírně zábavný.

Po pražském uvedení v Divadle na Vinohradech se nejzřetelněji ukázalo, že inscenace nestaví jen na aktualizaci motivů, ale na nepříjemně přesném zrcadle publika. Hra mezi nostalgií a zodpovědností tu nepůsobila jako abstraktní téma, nýbrž jako konkrétní mechanismus útěku: venkov se mění ve spotřební obraz a vztah k půdě v sentiment, který se dá kdykoli opustit. Čechovův motiv „slunce svítí, ale v mém srdci je tma“ tu proto nezněl jako citát z minulosti, ale jako pojmenování současného pocitu z krajiny, kterou milujeme, jenže jí stále častěji neumíme porozumět ani si ji udržet. Protože slunce bude svítit, i když bude v srdci tma.

Thalia Theater Hamburg – Anton Pavlovič Čechov, Dörte Hansen a Antú Romero Nunes: Der Apfelgarten (Jabloňový sad). Režie Antú Romero Nunes, scéna Matthias Koch, kostýmy Lena Schön a Helen Stein, hudba Carolina Bigge a Pablo Chemor, světelný design Ralph Scholz, dramaturgie Matthias Günther. Premiéra 11. října 2024 v Thalia Theater Hamburg (psáno z uvedení 22. listopadu 2025 v Divadle na Vinohradech v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka).

Další čtení

Další čtení