Invaze nočních můr ve filmu o domácím násilí. O čem je snímek Divočina?

Sdilej

Když se v proudu českých romantických komedií a laskavě humorných milostných vyprávění objeví film ukazující odvrácenou stranu partnerských vztahů, jde o výjimečnou událost. Zdaleka nejen proto si zaslouží pozornost nízkorozpočtový scenáristický a režijní debut střihačky Evženie Brabcové s názvem Divočina, zabývající se domácím násilím na pozadí hroutícího se ekosystému.

Fyzické nebo psychické násilí mezi nejbližšími lidmi tematizoval v českých kinematografických luzích například snímek Můj příběh (2019), kde však byla celá problematika zjednodušena a převedena do polohy červené knihovny. Syrovější pohled na věc nabídla režisérka Mira Fornay ve skvělém filmu Žáby bez jazyka (2020), jenž vybočuje z tradiční narace nelineární strukturou a stylem absurdního dramatu. Ani Divočina se nevejde do škatulky klasického rodinného dramatu. Evženie Brabcová se spoluscenáristkou Anetou Sláma Honzkovou v surreálné atmosféře noční můry líčí pochroumané partnerské a mezigenerační vztahy podbarvené úzkostí z environmentální pohromy. 

Hrdinkou příběhu je matka dvou malých dcer Marta (Klára Issová). Prchá od agresivního manžela Milana (Juraj Loj) na venkov, kde v zanedbané chalupě u lesa přebývá její podivínský otec (Jan Vlasák). Rodný dům s nánosy prachu a nemytým nádobím neskýtá žádný idylický azyl. Osamělý vdovec z příjezdu dcery a vnuček zrovna nejásá, nadto z lesa expandují divoká prasata. Dědovi tento neobvyklý úkaz potvrzuje důvod k obavám z fatálního kolapsu přírody i společnosti. Jeho prepperství – konání příprav na krizové situace – překročilo hranice realistického vnímání možného budoucího ohrožení a posunulo se k posedlosti katastrofickými vizemi a k paranoidnímu očekávání konce světa. Do obsedantního sebezaopatřování neprodleně zapojí vnučky a trénuje je ve „škole přežití“. Marta bezmocně přihlíží, zatímco zápasí s  vlastními démony. V neklidných snech ji pronásleduje černá zvěř. Strach z Milanova vpádu do domnělého úkrytu má opodstatnění. Už jeho první vstup na scénu ilustruje, že surové chování manžela není nějakou chimérou přecitlivělé ženy, ale tvrdou skutečností. Vetřelec se jí snaží odebrat děti a dědova vzduchovka ho zažene jen nakrátko. Přestože Milanovi ani přivolaná policie nepovolí holčičky odvést, pokračuje ve svých nájezdech, což málem skončí tragicky.

Jan Vlasák jako dědeček ve snímku Divočina režisérky Evženie Brabcové. Foto CinemArt
Jan Vlasák jako dědeček ve snímku Divočina režisérky Evženie Brabcové. Foto CinemArt

Děda na něj neustále nadává a vyčítá Martě, že si ho vůbec brala a ignorovala varování. Ovšem vůči svému despotismu má starý muž, postrádající sebereflexi, slepou skvrnu a nastavené zrcadlo ho zraní a rozpláče. Sebelítostivost a slabošství, maskované suverenitou, charakterizují i Milana. Na zveřejnění videa se svým vzteklým výstupem reaguje plačtivými omluvami a slibováním nápravy. Jeho slibům věří ve své naivitě už jen mladší dcera.

Režisérce se podařilo vystavět dynamický děj a otevřít v české kinematografii opomíjené téma rodinné patologie

Do lůna přírody Marta může utéct před manželem, leč nikoli sama před sebou. Autorky filmu bez zaumných kliček odkryly původ jejích těžkostí. Její vzpomínky z dětství odhalují, že útočník nepřichází jen zvnějšku, nýbrž Marta si ho nese v sobě v podobě otcovského vtisku. Tatínek se stal pravzorem pro výběr partnera s tyranskou povahou. Žena s tímto cejchem je odsouzena k soužití s toxickým člověkem do té doby, než svou hlubinnou konstelaci dostane do světla vědomí, a patrně také dokud neprožije natolik velké utrpení, aby ji to přimělo nejen k odchodu od jednoho konkrétního špatného chlapa, ale i k přebudování svého vnitřního světa. Staré vpisy v dětské psychice jsou podhoubím, z něhož mohou v dospělosti vyrůst neblahá rozhodnutí. 

Film Divočina režisérky Evženie Brabcové. Foto CinemArt
Film Divočina režisérky Evženie Brabcové. Foto CinemArt

V tomto smyslu se lze ptát, zda apokalypsa ohlašovaná přemnožením divočáků a vyléváním řeky z koryta je opravdová, či se jedná o osobní projekci Martiných přízraků, které se na ni vyvalily z temného lesa nevědomí. Naštěstí na boj s nimi i s aktuálním ohrožením nezůstala úplně sama. Z hvozdů se kromě predátorů vynoří i kladná postava. Navzdory mládí, jemnému vzhledu a vysokému hlasu představuje Kovboj (Jan František Uher) archetyp dobrého, ochranitelského muže. Pomáhá Martě v praktických záležitostech a zejména ji jistí mentálně coby hráz proti Milanovi. Vznikající lehounké erotické napětí mezi nimi je příznakem Martina pozitivního vývoje – začíná ji přitahovat jiný typ maskulinity čili dochází ke změně vnitřního obrazu muže od ničivého k bezpečnému. Nejednoznačný závěr vybízí k různým interpretacím. Naděje na záchranu rodiny i „světa“ a nový začátek může být iluzorní. 

Režisérce se podařilo vystavět dynamický děj a otevřít v české kinematografii opomíjené téma rodinné patologie i dosud nereflektovanou problematiku prepperství. Rozvíjení několika hlavních motivů najednou snímku poněkud ubírá na intenzitě, stejně tak činí žánrový mix psychologického dramatu, thrilleru a hororu. Jistou vadou jsou i nadbytečné a neobjasněné mysteriózní symboly, například ve tmě se zjevující záhadná figura. Kvalit je ovšem dost na to, aby Divočina v letošní české produkci patřila k výraznému nadprůměru. Evženie Brabcová odvážnou autorskou vizi podpořila působivým technickým zpracováním, na němž se podílela střihem (společně s Marianou Kozákovou). Kameru svěřila Davidu Hofmannovi (Mord, 2024), který dosáhl intimity a empatie detailními záběry herců, v celcích využíval přirozeného světla v krajině a pro požadovaný surreálný efekt příhodně zakomponoval autentické noční záznamy z fotopastí. Hudba Jonatána Pastirčáka (Arvéd, 2022; Mord, 2024; Sbormistr, 2025) a Katarzie (píseň k filmu Pátá loď, 2017) je použita na správných místech, bez nutkavé potřeby podtrhovat jí každou scénu. V tichu mají prostor k vyznění trefně napsané dialogy, přirozeně plynoucí z úst dospělým představitelům i dětským protagonistkám (Josefína Ramešová, Michaela Černá), jež zdatně doplňují skvostné herecké výkony Kláry Issové, Jana Vlasáka a Juraje Loje. 

Film Divočina režisérky Evženie Brabcové. Foto CinemArt
Film Divočina režisérky Evženie Brabcové. Foto CinemArt

Divočina. Scénář Evženie Brabcová, Aneta Sláma Honzková, režie Evženie Brabcová, kamera David Hofmann, hudba Jonatán Pastirčák, Katarzia, hrají Klára Issová, Jan Vlasák, Juraj Loj, Josefína Ramešová, Michaela Černá. Délka 88 minut. Česko, Slovensko, Maďarsko, distribuce CinemArt. V kinech od 15. října 2026.

Další čtení

Další čtení