Dvojice titulů, již bylo možné vidět při hostování HaDivadla v pražské Arše+, výstižně rámuje nejen jubilejní padesátou sezonu, ale svým způsobem celé „dějiny“ brněnské experimentální scény. V osobnostech režisérů, Břetislava Rychlíka a Ivana Buraje, jako by se potkaly a konfrontovaly étos a životní zkušenost zakladatelské generace „Hanáků“ s myšlením a postoji současných „progresivních“ třicátníků.
Hru Pera Olova Enquista Noc tribádek inspirovalo mizogynství a manželská i tvůrčí krize dramatika Augusta Strindberga, Buraj ji doplnil o citace z knížky italské feministky Carly Lonzi Klidně jdi. Vznikla herecky pozoruhodná inscenace zkřížená s groteskním disputem o „zacykleném patriarchátu“ a „nárazu progresivního a konzervativního diskurzu“.
Rychlík v adaptaci románu Ludvíka Vaculíka Sekyra skrze postupy lidového divadla, s poetickými obrazy i zemitým humorem skládá nostalgický portrét přirozeně patriarchálního uspořádání života na valašské vsi. Vzpomínky na něj byly autorovi předlohy majákem i oporou, když se v šedesátých letech minulého století vypořádával se vztahem k otci i s komunistickou ideologií.
Obě režie, každá po svém, souznějí s programem, jejž má brněnská scéna v genech, obě se vydávají cestou otevřené a zároveň paradoxní osobní i společenské výpovědi. Přesto kontrast těch dvou divadelních pohledů na svět snad ani nemůže být větší.

Pamatovat si je taky trápení
Z prvního setkání s Enquistovou Nocí tribádek v divadle před třiceti lety mi utkvěl zážitek z dobře napsané hry, která velkého severského dramatika a jeho milostný život a tvorbu ukazuje v dojemné, odpuzující, ale zároveň zábavné obnaženosti. Pod povrchem ironických smečů, jimiž se postavy častují, sice proudí jaksepatří temné emoce, ale vztahy a povahy čtveřice postav, jak se vyjevují během divadelní zkoušky, jíž jsme svědky, působí navenek často směšně.
Bavilo mě, jak Enquist – fabulující a poučený psychoanalýzou – ukazuje odrazy Strindbergovy křehké, úzkostné povahy a komplikovaného vztahu k ženám v jeho dramatické tvorbě. Okolnosti divadelní zkoušky nahrávají frašce i grotesce, je to vztahový papiňák, který musí bouchnout: Strindberg režíruje svou aktovku Ta silnější, v níž hraje jeho manželka Siri von Essen, se kterou se rozvádí. A ona jako ředitelka divadla přizvala vedle herce Královského dánského divadla Vigga Schiweho ke zkoušení rovněž svou milenku Marii Davidovou. Její vztah se Siri přitom stál za krizí manželství a inspiroval Strindberga k napsání hry, jež se zkouší.
Režiséra a autora úpravy Ivana Buraje v Noci tribádek zaujala – jistě v souladu s jeho kontinuálním uvažováním o současném světě – témata feminismu a genderu. O ženskou svobodu a rovnoprávnost, jakož i o Strindbergovy neúspěšně naplňované patriarchální představy jde v manželském sporu se Siri bezpochyby také. Buraj se ale rozhodl tuhle linku na úkor ostatních posílit vloženými texty z knižních rozhovorů italské feministky Carly Lonzi s partnerem, sochařem Pietrem Consagrou, jež se vedou „o nesmiřitelnosti statusu muže-umělce a ženy, která ve vztahu i umění odmítá reprodukci mocenských a patriarchálních vzorců“.
Režisér také škrtal. Například motiv Strindbergova sexuálního úletu s mladistvou milenkou nebo niternou zpověď Marie Davidové, hraniční momenty, které ale vypovídají o charakterech a sexualitě postav možná hlouběji než debatování o ženských a mužských stereotypech. I když vložených textů je sotva pár stránek, ruku v ruce se škrty jde o zásah, který vyznění textu posouvá na mělčinu pouhých idejí.

Po energické expozici a nečekaném, herecky i vizuálně ohromujícím nástupu Ivany Uhlířové v roli Strindberga (podoba s fotografiemi je neuvěřitelná) se inscenace postupně rozostřuje. Situace a reakce na ně se opakují, vztahy postav matní, zato se hodně mluví. Režie sahá po vnějším ozvláštnění: efektním svícení, umělé krvi a hororové atmosféře. V podstatě se ale jen dohrávají vztahy, jež jsme intenzivně mohli vnímat tak do půlky představení.
Scénografie Jana Kristeka a Paulíny Závacké umístila atributy měšťanského bytu (masivní pracovní stůl a postel) i provizorního divadelního prostoru s basami piv, v němž probíhá zkouška, do jakési jeskyně s krápníky a podlahou-zrcadlem připomínajícím vodní plochu. Může se jednat o odkaz na jungovský sestup do hlubin jeskyně podvědomí. Myšlenkově by to sedělo, ale v inscenaci je ten fantaskní prostor pouhou dekorací, funguje jen pro efekt a pár symbolických momentů, jako je ten, kdy Strindberg vnoří ruku do štěrbiny mezi skalami a vytáhne ji potřísněnou krví.
Z hereckých výkonů vyčnívá genderově ambivalentní a velmi uvěřitelný Strindberg Ivany Uhlířové. Křehký, zranitelný, dětinsky sebelítostivý a bolestínský, úzkostný, ale také cholericky výbušný, zákeřný. Oslňuje manipulativním postřehem a brilantními ironickými smečemi, když si vyřizuje účty s oběma ženami nebo rafinovaně uráží Vigga Schiweho. Ten je v pojetí Radima Chyby směšně exaltovanou figurou, nejistým čmuchalem, žoviálním a snaživým šmírákem, který vzhlíží k mistrovi jako k divadelnímu božstvu.

V charakteristikách výkonu Uhlířové by se dalo dlouho pokračovat, protože herečka vytvořila fascinující i přiměřeně autistickou kreaci o velkém množství vybroušených, detailních plošek, navíc s velkým citem pro jazyk a pointy. Je přirozené, že na sebe strhává pozornost. Při pražském uvedení se zdálo, že je zcela dominujícím elementem inscenace a prakticky nemá na jevišti rovnocenného protihráče.
Sara Venclovská udržuje kolem postavy sebevědomé Marie Davidové auru tajemství a klidného odstupu od manželských extempore. Škoda, že se nedozvíme (s výjimkou přiznaného vztahu k Siri) trochu víc o tom, kým skutečně je. Magdalena Kuntová v roli Siri je odměřeně pragmatická. Zjevně obrněná lety soužití se Strindbergem reaguje na jeho fígle a výlevy s nadhledem a ironicky mu je vrací. V několika bleskových emočních kolapsech sebou ale doslova práskne o zem. A vlastně si nejsme jisti, zda se dramatik nečekaně trefil do ještě citlivého místa, zda je to vědomý způsob obrany, nebo dobře sehraný účelový výstup.
Nevnímám současnost, jak ji Ivan Buraj popisuje v programu, tedy jako dobu návratu patriarchátu a mizogynie, jež „nejsou jen osobní tragédií některých rodin, ale i celospolečenským tématem, které ovlivňuje státy, kontinenty, počasí“. S termínem glitch feminismus, jenž je tamtéž zmíněn jako inspirace, jsem se potkala až při psaní této recenze a „s tělem, které odmítá hrát podle partitury“,nemám ani zprostředkovanou zkušenost. Jistě to mohlo moje čtení Burajovy inscenace ovlivnit. Připadá mi ale škoda uměle implantovat tyto současné myšlenkové trendy do v podstatě konvenční, dobře napsané divadelní hry ze sedmdesátých let minulého století a použít ji jako jejich „nosič“. Vnímám to jako mezalianci, která poškozuje obě strany. Inscenaci Noci tribádek nelze upřít herecké kvality, ale divadelně i myšlenkově objevnější a vlastně divácky atraktivnější pro mě byly Burajovy autorské počiny jako Humanismus 2022 nebo Vnímání, jejichž jazyk a formální podoba souzněly s generační výpovědí.
Stesk po náčelníkovi
Když dopsal Ludvík Vaculík v roce 1966 svou nejoceňovanější knihu Sekyra, bylo mu čtyřicet a byl členem komunistické strany stejně jako jeho otec – tesař, který se podílel na kolektivizaci valašské vesnice, v níž spisovatel prožil dětství. V té době si jako novinář už jistě uvědomoval destruktivní povahu idejí, které slibovaly zářné socialistické zítřky. O rok později byl z KSČ pro kritiku režimu vyloučen.
Sekyra svědčí o tom, že jako mnozí jiní prohlédnuvší straníci v té době hledal i spisovatel pevný bod, o nějž by mohl svůj život opřít. „Pojal jsem svobodu kráčet v osobě svého otce,“ píše se v knize, jejímž dominantním tématem je hledání sebe sama skrze vyrovnání se s otcem a jeho „odkazem“. Vaculíkův osud – neboli kismet, jak říkával jeho tata, jenž v mládí odjel vydělávat do Persie, aby zajistil rodinu – se v tomto osobním dramatu tehdy podobal životům mnoha lidí vykořeněných režimem z jistoty tradičního, přirozeného venkovského života.

Možná ten patriarchát nějaký smysl dává, pomyslím si, když den po Noci tribádek sleduji inscenaci Břeti Rychlíka a herce Zdeňka Trčálka, jak v roli Ludvíka následuje nocí svého otce – náčelníka do cizího sadu, aby natrhali jablka. Text má podtitul „indiánské oratorium“. Na jevišti se v poetické nadsázce objevují situace, v nichž vzpomínky na dětství a folklor splývají s fantazijními klukovskými představami o dobrodružství, tehdy ovlivněnými hlavně filmy a knížkami s indiány a westernovými hrdiny. Ostatně postava Otce v podání Jiřího Miroslava Valůška připomíná právě takového charismatického ostrého hocha s pronikavýma očima, jenž má kolty nízko u pasu.
Součástí kostýmů jsou typické valašské klobouky a dobové oblečení, ale taky fragmenty indiánských čelenek nebo obřadní líčení. Všechno, včetně figur smířlivě obětavých žen, směřuje k archetypu patriarchálního venkovského společenství spojeného přírodními rituály (používají se i primitivní zvířecí masky) v kontrastu k násilně prosazovaným, přirozenost a tradici potlačujícím komunistickým idejím.
Magickému realismu Vaculíkova vyprávění, v němž se potkávají postavy z různých časů a míst, jednou nohou v realitě a druhou v rodinné mytologii, se v první půlce představení na divadle daří. Scéna Jana Štěpánka surreálně snoubí mohutný stůl coby centrum valašské chalupy a indiánské ohniště – plameny čas od času vyšlehnou z mycího škopku, který je v něm zapuštěný. Stranou stojí růžová králíkárna a totem, které v pozadí doplňují dobové symbolické objekty městského života, jako je neon obchodního domu Bílá labuť nebo modrá dětská průlezka ve tvaru zeměkoule. Po straně trčí do panelu zaťaté krumpáče, po nichž se postavy jako po horolezecké stěně vydávají vzhůru na výpravy do valašských kopců.
Rychlíkova adaptace, pod níž je kromě dramaturgyně Anny Prstkové podepsán také jeho generační a herecký kolega Cyril Drozda, je pietní. Rezignuje na vytvoření pevnějšího jevištního tvaru, naopak zcela sleduje chronologii a často i doslovný text Vaculíkova vyprávění. Ze začátku, kdy jde o koláž rychle se střídajících útržků vzpomínek rámovaných Ludvíkovým vyprávěním, to divadelně funguje, i když člověk někdy zatouží po jasnější orientaci v čase a dějišti jednotlivých situací.
Větší problém nastane ve druhé půlce. Sledujeme několik delších historek, v nichž se ukazují limity zvoleného „insitního“ způsobu interpretace a jejichž smysl v rámci inscenace je v dané podobě dosti sporný (příběh dívky dohnané režimem k sebevraždě, historka o kradení dřeva). Škobrtavé tempo nakonec ještě zpomalí neúnosně dlouhé – byť samo o sobě pozoruhodné – čtení z knihy. Tři a půl hodiny trvající Sekyra by si jistě zasloužila dodatečnou revizi textu a především škrty.

Při představení jsem se bezděčně vrátila na konec osmdesátých let minulého století. Do doby, kdy v HaDivadle měla premiéru autorská inscenace Arnošta Goldflama Písek /Tak dávno…/. Dramatik a režisér v ní tehdy v poetické koláži historek a vzpomínek rovněž rekapituloval svůj život, aby dospěl k jasnějšímu náhledu na rodinné kořeny i své místo ve společnosti. Rychlíkova režie mi připomněla Písek nejen tematicky, ale také jakoby „naivistickou“ inscenační metodou, která ostatně byla pro HaDivadlo v jeho začátcích typická. Lehce nadsazená a zcizená herecká zkratka, empatická grotesknost a důraz na autenticitu, v níž se herectví prostupuje s osobním postojem. Ambivalence klukovské dychtivosti a postavy usedlého chlapíka ve středním věku hezky funguje v obsazení Zdeňka Trčálka do role Ludvíka. Inscenaci prospívá i překvapivé angažmá Jana Vaculíka (spisovatelova syna) jako Náčelníka, jeho charismatické „neherectví“ a nepřehlédnutelná podoba s otcem. Setkání hanáckých bardů (Miloslav Maršálek, Cyril Drozda, Naďa Kovářová) a nejmladší herecké generace na jevišti pamětníky dojímá.
Ještě jedna otázka mě při sledování Sekyry napadala: Kde při podobném pohledu do minulosti jde o zážitek, který řízne do paměti, aby ukázal cestu, po níž se vydat dál, a kde už jde hlavně o nostalgii po starém dobrém světě?
HaDivadlo, Brno – Per Olov Enquist: Noc tribádek. Režie a úprava Ivan Buraj, překlad František Fröhlich, dramaturgie Milo Juráni, scéna Jan Kristek a Paulína Závacká, hudba Tomáš Urík, kostýmní spolupráce Kateřina Kumhalová a Sofia Plaskonisová, výtvarná spolupráce Erika Velická. Premiéra 16. prosince 2024 (psáno z pražské premiéry v divadle Archa+ 17. března 2025).
HaDivadlo, Brno – Ludvík Vaculík: Sekyra. Režie Břetislav Rychlík, adaptace Břetislav Rychlík, Anna Prstková a Cyril Drozda, dramaturgie Anna Prstková, dramaturgická spolupráce Cyril Drozda a Milo Juráni, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Markéta Sládečková, hudba Petr Hromádka a Petr Mička, pohybová spolupráce Hana Achilles. Premiéra 1. března 2025 (psáno z pražské premiéry v divadle Archa+ 18. března 2025).

