V samotném finále svého letošního slovenského jara maně přemýšlím o radikálně odlišné, prekérní situaci u našich bratrských sousedů. Jistě, i u nás se – zejména v regionálních sférách – schovává a nepokrytě škodí nejedna zákeřná bába, ukrytá ve stínu či pod kořenem, anebo dokonce zlotřilý vlk (Brno, Kladno, Vsetíne a další, slyšíme se?), kulturní sféře na východě od našich hranic však rovnou vládne doslovné ztělesnění mytické žáby na prameni. Ministryně kultury Martina Šimkovičová, z pozice věrného podruha jištěná svou šedou eminencí Lukášem Machalou, se již stihla etablovat jako zuřivá odpůrkyně LGBTQIA komunity, zavilá šiřitelka dezinformací, mizerná znalkyně cizích jazyků a v poslední době i coby lítá uchvatitelka významných uměleckých děl i blikotavá hvězda tuzemské televizní show.
Nejnovější kauza kolem Donatellovy busty mladé jeptišky Cecílie Gonzagy, která – původně ovšem coby dílo neznámého autora – dlouhá léta v poklidu setrvávala ve Spišském muzeu v Levoči, než byla v doprovodu ozbrojené speciální policejní jednotky zakuklenců unesena Machalou pravděpodobně do Centra bezpečnostně technických činností ministerstva vnitra v Topoľčiankách, silně připomíná zápletku jednoho z béčkových konspiračních thrillerů, či spíše jeho parodii, jíž by se jistě s gustem sobě vlastním chopil například žánrový specialista Juraj Červeňák. Plavovlasá rezortní kněžka se následně blýskla několika příkladně arogantními mediálními výstupy, jež přiložily další polínka do pagody důvodů k jejímu odvolání, která svou strmostí i výškou už směle atakuje Gerlachovský štít. Škoda, že Martina Šimkovičová vlastní přítomností nepoctila některý z prestižních divadelních festivalů, myslím, že bychom si užili spoustu legrace, a možná by o její epochální inspekci vznikla i nejedna nová dráma. Mnohem důležitější ovšem je, že slovenská kulturní fronta opakovaným sabotážím nekompetentní fúrie statečně čelí nejen svou nepolevující revoltou, ale především usilovnou prací, jež intenzivně posiluje oborovou sounáležitost i těsný kontakt s veřejností. Nutno dodat, že setkání, která jsem v Bratislavě i Nitře absolvoval, byla šťastná a naplněná nadhledem i nadějí v brzké lepší časy. Festivaly, z nichž přirozeně již brzy přineseme obsáhlé reportáže, byly precizně zorganizované a i přes své nekompromisní, nezřídka ostře politicky profilované dramaturgické směřování se vždy honosily velmi uspokojivou návštěvností. Zahrada, jež utěšeně vzkvétá, i navzdory vládě Krále Tchoře.
Během mé nepřítomnosti na rodné hroudě se nicméně Šimkovičová zvládla vetřít i do zájmu legendárního AZ kvízu, kde byl dotaz na její osobu správně, pohotově i vtipně sestřelen intelektem Emmy Smetana. Oduševnělý bryskní bonmot vynikající zpěvačky a zkušené moderátorky zaznamenal na Slovensku velmi slušný virální ohlas, neušel bohužel ani pozornosti Rady České televize, která opět prokázala svou ochotu okamžitě ohnout hřbet. Předseda Rady ČT Karel Novák, ředitel divize digitálních služeb Marek Doležel a ředitel ČT art Tomáš Motl se totiž shodli, že podobné otázky do znalostní soutěže nepatří, a s odkazem na proklamovanou neutralitu populárního klání neváhali odvážné i progresivní tvůrce pořadu veřejně pokárat. Radost z tvůrčí odvahy tak okamžitě vystřídala deziluze z podloudného chování alibistických radních i předních manažerů ČT. Přál bych České televizi odvážné pracovníky i charakterní, názorově pevnou radu. Strašidla zvíci slovenské pohromy Ministerstva kultury totiž mohou být blíže, než můžeme tušit. Nelze jim ustupovat, natož se klanět. AZ kvízu i Emmě S. posílám vřelé díky a Radě ČT vodovkami nakreslenou Ijáčkovu oslí hlavu. A Martina Šimkovičová? Ta už svou bustu přece má. Naplněný víkend všem!

