Povídku Francise Scotta Fitzgeralda Podivuhodný případ Benjamina Buttona dostal v roce 2008 do širšího povědomí oscarový snímek Davida Finchera s Bradem Pittem v hlavní roli. Filmaři si ovšem vzali z povídky jen základní premisu o člověku, který se narodí jako starý muž a jeho život běží v opačném gardu. Podobně postupovali také britští muzikáloví tvůrci Jethro Compton a Darren Clark, kteří děj z pobřeží amerického Baltimoru přesunuli do Cornwallu.
Atmosféru drsného kraje podporuje i scéna, jejíž omšelá dřevěná konstrukce evokuje přístavní krčmu i palubu lodi. Sepětí místa s vodním živlem dokreslují nad jevištěm rozvěšené sítě. První verze muzikálu byla v roce 2019 uvedena v malém divadle Southwark Playhouse Elephant na jižním břehu Temže a na West End se dílo dostalo až na podzim loňského roku. Za tu dobu prošlo mnoha změnami, především došlo k rozšíření obsazení z pěti herců na třináct.
Většina z nich během představení ztvárňuje několik postav, jsou jakýmsi vesnickým chórem, který vypráví takřka mytický příběh o muži, jenž se roku 1918 narodil jako sedmdesátiletý stařík. Místo brzké smrti, která mu byla prorokována, se ale Benjamin těší stále lepšímu zdraví. Zakrátko se jeho oblíbeným útočištěm stane místní hospoda, kde nesmělý mladík v těle starého muže potkává svou životní lásku – barmanku Elowen Keene. I když se Benjamin později vydá do světa, vztah s Elowen hraje v jeho životě zásadní roli.
Režisér Compton, který je rovněž autorem libreta a scény, střídá hravé a humorné pasáže plné výstředních detailů ze života cornwallských vesničanů s tragickými okamžiky. K těm nejsilnějším patří sebevražda Benjaminovy matky (Philippa Hogg), jež neunese synovu odlišnost a skočí z útesu, nebo smrt jeho dcery, která se v dětském věku utopí, když ji na chvíli pustí z dohledu. Děj částečně ovlivní i „velké dějiny“, především druhá světová válka a přistání člověka na Měsíci, ale jinak jde hlavně o intimní příběh dvou lidí, jejich vzájemné setkávání a míjení.
Folková hudba Darrena Clarka nesází na samostatně stojící hity, ale především na celkovou atmosféru, živé taneční rytmy (hospodská „When E’re She Looked at Me“) se střídají s melancholickými baladami („The Kraken’s Lullaby“), silné hudební motivy se prolínají celým soundtrackem. Nesporně originální počin dělá z muzikálu fakt, že si mimořádně nadaní účinkující vystačí sami a nepotřebují žádnou kapelu. Z jejich výstupů, kdy se z muzikantů mění v herce, srší nakažlivá energie. Zvládají přitom obsloužit velké množství rozmanitých nástrojů od houslí přes ukulele, akordeon či trombon až po kontrabas.
I když se děj odehrává v rozmezí sedmi desítek let, tvůrci se nesnaží o vnějškové úpravy vzhledu postav. John Dalgleish dokáže Benjaminovo mládnutí zachytit z velké části jen držením těla a rychlostí pohybů. Hlavní postavu vystavěl jako nesmělého muže, kterému chybí sebevědomí a bojí se svého vyčlenění ze společnosti kvůli vlastní odlišnosti. Všechny své chyby zveličuje, ale zároveň dokáže pomíjivé radosti života nasávat jako houba s až dětskou radostí. Vhodným protějškem mu je Clare Foster, jež dodává barmance Elowen živelnost a drzost, snahu užívat si života kombinuje s vnitřní křehkostí a smutkem.
Jednoduchý, přesto hluboký příběh o stárnutí a touze někam patřit může na některých místech působit trochu sentimentálně. Skvělá hudba a energičnost provedení z tohoto muzikálu ale dělají jednu z nejzajímavějších novinek, které Londýn v posledních letech nabídl.