Festival Divadlo Plzeň 2026: Co dokáže divadlo? (III)

Sdilej

Nevím, zda je to zásluhou člena dramaturgické rady festivalu Michala Zahálky, který je překladatelem z francouzštiny, ale v posledních letech je spolupráce festivalu s Francií mnohem intenzivnější, než tomu bývalo v dávnějších letech. Tím se Divadlo odlišuje od jiných našich divadelních festivalů, především činoherních, které se vesměs obracejí na německojazyčnou oblast, případně země Visegrádu (PDFNJ, Regiony, DSB, Divadelní Flora…). Nic proti tomu, německojazyčné divadlo vládne světu (aspoň tomu kolem nás) a dění v bývalých „spřátelených“ zemích nás eminentně zajímá, nicméně na vazby na Paříž a Francii, které jsme měli za dob první republiky, se sluší navazovat a jsem rád, že tomu festival napomáhá. Letos dokonce z Francie dovezl dvě inscenace.

A předesílám, ani jedna nebyla mé divadelní gusto. To je ale moje genetická predestinace, s kvalitou inscenací nemá mnoho společného. Píšu to jen proto, aby bylo jasné, že mé rozpaky jsou spíše dramaturgického rázu a vycházejí z jiného divadelního zaměření.

Jeden z pokusů návštěvníků Johnova ateliéru spočívá v tom, že se z krabičky vyvalí obrovské množství pěny. Foto Martin Argyroglo
Jeden z pokusů návštěvníků Johnova ateliéru spočívá v tom, že se z krabičky vyvalí obrovské množství pěny. Foto Martin Argyroglo

Johnův paradox

Pojďme tedy popořadě. Jako první se na festivalu – a to hned dvakrát – představil pařížský soubor Vivarium Studio s asi hodinovou patafyzickou hříčkou svého vedoucího Philippa Quesnea Johnův paradox (Le Paradoxe de John). Než se pustím do její krátké reflexe, pojmenujme si nejdřív formu práce tohoto studia, jež má ve Francii nezastupitelné místo. Tak nejlépe pochopíme, co jsme v Plzni viděli.

Založil ho v roce 2003 Philippe Quesne, scénograf s rozsáhlými zkušenostmi z divadla, opery a současného výtvarného umění. Název Vivarium znamená „místo pro život“, od okolního světa uzavřený prostor určený pro chov různých druhů živočichů (zejména cizokrajných) nebo pěstování rostlin. Obvykle je upraveno tak, aby se co nejvíce podobalo přirozenému prostředí. Mezi vivária tedy patří například akvária, terária, paludária, ale také venkovní skleníky, voliéry či nádrže. A právě performancím existujícím v uzavřených – od okolí oddělených – prostředích, do nichž zasazuje zdánlivě obyčejné situace interpretované neuchopitelně pomalým jednáním a absurdním, patafyzickým humorem, připomínajícím tak trochu Monty Pythony, kdyby se zabývali výtvarnými performancemi, se Vivarium Studio už více než dvacet let věnuje.

O jejich respektu v divadelním světě svědčí to, že jsou od začátku své existence častými hosty Avignonského festivalu. Poprvé zde vystoupili už v roce 2004 s jednorázovou performancí Des Expériences / 2 (no futur?), uvedenou v rámci projektu Des expériences: The 25th Hour. Poté zde hostovali v letech 2008 (dokonce se dvěma show), 2010 a 2013. V roce 2023 pak Studio na Avignonském festivalu – v ikonickém lomu Boulbon, v němž Brook a jeho skupina v roce 1985 odehráli jedenáctihodinovou Mahábháratu, začínající západem a končící východem slunce – oslavilo dvacet let existence plenérovou performancí Le Jardin des délices (Zahrada pozemských rozkoší). V Divadelních novinách 14/2023 a Taneční zóně 4/2023 jsem tehdy jejich působení přirovnal k divadlu Sklep. Aspoň tak na mě působila jejich dvouhodinová akce plná podivínských výstupů a autistického jednání postav, které přijely autobusem (který ovšem tlačily) a rituálně prostorem přenášely obrovské vejce, z něhož později vystoupila jakási bílá vesmírná postava, která na konci jako E. T. zmizela v kosmu. Myslím, že to o jejich humoru hodně vypovídá a moje partnerka Lucie Němečková se – na rozdíl ode mě – ohromně bavila. Scénickými nápady, neuchopitelným jednáním, bizarním humorem.

V rohu ateliéru se hýbou podivné objekty připomínající zakryté lidské postavy. Foto Martin Argyroglo
V rohu ateliéru se hýbou podivné objekty připomínající zakryté lidské postavy. Foto Martin Argyroglo

I v Plzni jsme již mohli Studio vidět – v roce 2014 s performancí Sergův efekt (L’Effet de Serge, 2007 – právě s ní bylo v roce 2008 v Avignonu). A letošní Johnův paradox (premiéra 7. listopadu 2025 v pařížském divadle La Commune na předměstí Paříže jako součást tradičního Podzimního festivalu v Paříži) je vlastně jeho volným pokračováním. Odehrává se ve stejném prostoru, tentokrát ale ve vlastnictví jedné z tehdejších Sergeových návštěvnic Annie (Isabelle Angotti – jediná z tehdejšího obsazení), jež prostor proměnila v galerii. Zatímco v původní inscenaci osamělý Serge pravidelně pořádal ve svém bytě miniaturní performance, nyní do tohoto prostoru přichází skupina pěti postav s tím, že si jej od Annie pronajmou pro vlastní tvorbu či možná výstavu. Annie je ateliérem provází a různými náhodami, které způsobí nešikovní návštěvníci a návštěvnice, i jejich komickým mizením a zase objevováním v rozličných místech sálu dochází k řadě pitoreskních situací začasté provázených nějakým výtvarným/objektovým efektem – ze stropu visí židle, jež se táhlem promění v pohyblivý objekt podkuřovaný navíc jednou z návštěvnic kouřostrojem, po otevření jedné krabičky se vyvalí obrovské množství pěny, z linolea se stává kostým a tak dále. A v pozadí se hýbou podivné objekty připomínající zakryté lidské postavy. K tomu všemu ještě na dvou v prostoru kolmo k podlaze rozmístěných neonových panelech, podobných městským reklamním tabulím, neustále běží poetické texty francouzské spisovatelky a básnířky, držitelky Goncourtovy ceny za poezii Laury Vazquez (mimochodem autorky textů pro inscenaci Le Jardin des délices). Například: „Byla doba, kdy jsem znal tváře budoucnosti, protože jsem věděl, že se formují v tvářích přítomnosti…“ Či: „Pokud chcete vědět, co se děje uvnitř věcí / musíte je nejprve přemístit / pak jim musíte naslouchat / pak je musíte složit / a pak je budete muset pohřbít…“ Anebo: „Když člověk trpí posedlostí otázkami / snahou vysvětlit svět / prostor kolem nás tím trpí / a tak je potřeba ho léčit pomocí písní a tónů…“

Právě v nich nacházím smysl této produkce. Ve snaze slovem, akcí i hudbou zpochybnit jakoukoli realitu. Zastavit sebe i diváky, nechat se ojínit záhadným světem, ve kterém neexistují pravidla logiky ani řádu. Byť se navenek zdá, že jde o výsměch nebo škodolibost vůči konceptuálnímu umění či umění vůbec, je to spíš jeho hýčkání a oslava. Hold podivínům, jakým byl v dávné produkci Serge a dodnes zřejmě je i Philippe Quesne, jehož byl Serge jakýmsi uměleckým alter egem. Anebo snem takovým být… V diskusi po představení Quesne řekl, že ateliér, ve kterém se vše děje, je vlastně onen John z názvu inscenace a že celé to pinožení je oslavou minimalismu. Proto zní v průběhu představení hudba Johna Cage… A proto zřejmě i plast jako hlavní materiál a vlastně i retro výprava evokující šedesátá až osmdesátá léta (kostýmy, mobilní objekty, diskokoule). Hm, může být…

Respektuju tento postoj i Quesneovu performanci, byť do jeho světa proniknout nedokážu. Ani v jedné ze tří produkcí, které jsem zde popisoval. Přijdou mi příliš předem připravené, násilně pitoreskní a (byť záměrně) banální a vlastně i nepříliš absurdní. Nepřenosné jinam než do původních míst vzniku, anebo jedině do galerií, kde i náhoda by mohla hrát důležitou – pozitivní – roli. Být jedním z hostů, který by jí procházel, asi bych performanci vnímal jinak. I když kdoví. Objekty ani akce zdaleka nejsou tak neuchopitelné, křehké a poetické – ani vtipné – jako v performancích Petra Nikla, který je možná Quesneovu myšlení a světu z českých výtvarníků/performerů nejblíž. Hudbu bych si raději poslechl zvlášť a texty Laury Vazquez přečetl v knize.

Nicméně plzeňskému diváctvu včetně řady divadelníků a divadelnic, jichž si hluboce vážím, se performance náramně líbila. Holt, jak jsem psal v úvodu, každý máme jiné senzory, tomu nelze uniknout.

V inscenaci Bez fanfár se spolu s partnerským vztahem ústřední dvojice rozpadá i jejich společný dům. Foto Jean-Louis Fernandez
V inscenaci Bez fanfár se spolu s partnerským vztahem ústřední dvojice rozpadá i jejich společný dům. Foto Jean-Louis Fernandez

Bez fanfár

Druhou francouzskou produkcí na festivalu byla inscenace Bez fanfár (Sans tambour) režiséra Samuela Achache vzniklá v produkci slovutného pařížského Théâtre des Bouffes du Nord, neoddělitelně spojeného s režisérem Peterem Brookem. Ten ho v roce 1969 zachránil před demolicí, když se spojil s italským podnikatelem Narcissem Zecchinelem, který divadlo koupil a jeho obnovu svěřil Mezinárodnímu středisku pro divadelní výzkum (International Centre for Theatre Research), vedenému právě Peterem Brookem a producentkou Micheline Rozan. Brook zachoval jeho oprýskané stěny se stopami po požáru, čímž vytvořil magický prostor s mimořádnou akustikou a intimitou (sál má několik podlaží/balkonů a vejde se do něj na pět set diváků). Divadlo se znovuotevřelo v roce 1974 (od roku 1993 je státem chráněnou památkou) premiérou Shakespearova Timona Athénského v úpravě Jeana-Clauda Carrièra a režii Petera Brooka. Od té doby byl Brook jeho ředitelem. Vznikly zde jeho převratné inscenace Ikové (1975), Ubu v Bouffes (1977), Oko za oko (1978), Bouře (1990), Hamlet (2000), Tierno Bokar (2004) a mnoho dalších. Tři jsme dokonce mohli vidět v Česku – v roce 1991 v dnešním Divadle Bez zábradlí (tehdy Laterna magika) Woza Albert!, poté v roce 2006 v Divadle Archa Sizwe Banzi je mrtev (v rámci festivalů …příští vlna/next wave… a Tvůrčí Afrika) a v roce 2007 monodrama podle F. M. Dostojevského Velký inkvizitor (vystoupil v něm Brookův dlouholetý herec – dnes už také nežijící – Bruce Myers) v KD Hradec Králové v rámci festivalu Divadlo evropských regionů (dnes Regiony) a poté v Divadle Archa v Praze.

V roce 2010 se Brook rozhodl vedení divadla předat Olivieru Manteiovi a Olivieru Poubelleovi, dvěma osobnostem z hudební sféry, a divadlo se začalo více profilovat jako hudební scéna. A takové je dodnes, čehož byla dokladem v Plzni uvedená inscenace.

Písně Roberta Schumanna na scéně interpretuje komorní hudební těleso. Foto Jean-Louis Fernandez
Písně Roberta Schumanna na scéně interpretuje komorní hudební těleso. Foto Jean-Louis Fernandez

Jde o pohybově-hudební grotesku s prvky absurdního humoru doprovázenou písněmi Roberta Schumanna, na scéně interpretovanými komorním hudebním tělesem (violoncello, akordeon, dechové nástroje, klavír, zpěv). Hudebníci a hudebnice jsou součástí dění, různě se přemisťují, jsou na scéně i za ní. Základním dějovým motivem je divoce, groteskně zpracovaný rozchod partnerské dvojice a rozpad (doslova) jejich společného domu, který před diváky oba destruují. Později režisér, herci a herečky pracují s motivy mýtu o Tristanovi a Isoldě, kdy rozpad domu funguje jako metafora pro sestup do vlastních podsvětí. Tato cesta je ale zobrazena s velkou jízlivostí a nadsázkou jako klauniáda, groteska, či dokonce burleska. Postavy neustále křičí, zakopávají, padají, bourají a ničí, co jim přijde pod ruku. Bortí se stěny, padá na ně klavír. Svlékají se, oblékají, jsou nahé… Situace se jim doslova hroutí pod rukama. A k tomu zní Schumannovy temné písně v precizním hudebním i pěveckém podání. Tragický mýtus o ztrátě milovaného člověka a domova tak kontrastuje se ztřeštěným, komickým jednáním postav, s jejich nemohoucností a uzavřeností do sebe samých, s banalitou důvodů jejich jednání. Autoři tak v ostrém střetu dvou světů zrcadlí absurditu a sebedestruktivitu dnešních lidských emocí, vztahů, činů a jednání. Možná by se to dalo vztáhnout i na současnou politickou situaci ve Francii i ve světě.

Název inscenace Sans tambour (doslova Bez bubnu) reflektuje fakt, že v inscenaci chybějí bicí nástroje, což odkazuje na starou vojenskou tradici, kdy poražená armáda musela opustit bojiště potichu – „bez bubnů a fanfár“. To jednající postavy nedokážou. Jejich řev stále sílí…

Inscenace je po všech stránkách precizní dílo. Přesně načasované situace a gagy, minuciózní práce orchestru, funkční scéna, kdy se vše hroutí a přitom je její konstrukce stále pevná a proměnlivá tak, aby v ní mohly vznikat nové a nové situace, aby pokračovala návaznost, propojenost a gradace dění a témat ve vztahu k hudbě. A k tomu extravagantní a zároveň plně vědomé a kreativní herectví, to se hned tak nevidí (u nás tímto směrem kráčí Jiří Adámek Austerlitz).

Nicméně k Brookovi má tato opulentní groteska daleko. Proto jsem jej v tomto textu několikrát zmiňoval. Obě inscenace se mi totiž spojily v destrukci Brookova odkazu. Vivarium svým neherectvím a pitoreskním humorem „odsvětilo“ boulbonský lom a Samuel Achache a jeho tým proměnili Bouffes du Nord, kde každé gesto, slovo a zvuk byly v dobách Brooka součástí rituálu, ve ztřeštěné hudební divadlo… Byť technicky dokonalé a intelektuálně košaté.

C’est la vie.

Další čtení

Další čtení