Evropa sobě, Hollywoodu navzdory. Festival v Cannes 2026

Sdilej

„Květen – to nemůžu, to mám Cannes,“ slyším ze všech stran. Ano, měsíc květen je pro mnohé novinářky a novináře z kulturní oblasti rezervován výhradně pro události na jihu Francie. Jako by se téměř zastavil čas. Dokonce i pařížské kulturní události ustupují a svět stočí svůj pohled na Azurové pobřeží.

Začněme koncem. Zlatou palmu, tedy nejvyšší ocenění festivalu, získal rumunský režisér Cristian Mungiu za snímek Fjord. Koprodukční film vypráví příběh
rumunsko-norské rodiny usazené v Norsku. Manželský pár čelí obvinění ze zneužívání dětí. Film tak tematizuje roli státu a institucí ve výchově a ochraně dětí a možnosti zneužívání práva na úkor rodiny a zasahování do integrity rodiny. K administrativnímu chladu a odcizení člověka člověku v „pokrokové Evropě“ v tomto dramatu přispívá i chladné prostředí scén z norského fjordu. Režisér tematizuje pojem rodina, to, jak je skupina jedinců v rodině vnímána v jiných oblastech Evropy – na severu a na jihu. V Norsku je jednotkou více administrativní a abstraktní, v Rumunsku více intimní, konkrétní.  

Co letošnímu souboji, přehlídce oficiální soutěže, předcházelo? 

Festival v Cannes, o němž se hovoří jako o největší filmové přehlídce na světě, se letos otevřel už po devětasedmdesáté, ale bez účasti amerických filmových gigantů. Ve francouzských médiích se samozřejmě předvídalo, kdo za tím stojí. Může to být  politika Donalda Trumpa? Jistě, ovšem opravdový důvod je mnohem jednodušší. Prostě se jim nechtělo. Hollywoodská studia a produkční firmy se nechaly slyšet, že Benátky jsou jistější a jim nakloněnější. Navíc časově blíž k udílení Oscarů. Festival v Cannes tak jako by spráskl ruce. Co s tím? 

Hvězdy amerického stříbrného plátna sice do Cannes nakonec přijely (mezi nimi třeba Travolta, Stewart, Driver, Blanchett), ovšem změna poměrů vidět byla. A to právě v poměru Amerika versus Evropa. 

Hlavní soutěži tak dominovaly evropské snímky evropských autorů a autorek a režisérů a režisérek natočené za evropské peníze. Jako by se Evropa (alespoň ta filmová) konečně dala dohromady a chtěla společně čelit Americe. Popřípadě za pomoci Asie.   

V oficiální soutěži festivalu v Cannes se totiž pro mnohé nepředvídaně objevil jihokorejský superbiják Hope režiséra Na Hong-jina. Snímek plný soubojů mimozemšťanů a monster v podání Alicie Vikander a Michaela Fassbendera. Film s nejdelším policejním pronásledováním a střílečkou si vysloužil smích a zároveň potlesk nadšeného publika.

Jihokorejský snímek Hope režiséra Na Hong-jina. Zdroj Festival v Cannes
Jihokorejský snímek Hope režiséra Na Hong-jina. Zdroj Festival v Cannes

The Man I Love režiséra Iry Sachse s Ramim Malekem v hlavní roli. Zdroj Festival v Cannes
The Man I Love režiséra Iry Sachse s Ramim Malekem v hlavní roli. Zdroj Festival v Cannes

Nakonec jen dva snímky pocházely z americké (navíc nezávislé) produkce. Prvním z nich byla gangsterka Paper Tiger režiséra Jamese Graye. Napínavý film, snad s nejlepší stíhací scénou v poli, nás zavádí do prostředí americké policie, korupce, mocichtivosti, touhy po rychlém zbohatnutí a ruského mafiánského stylu. To vše v dekoru špinavého New Yorku osmdesátých let s Adamem Driverem a Scarlett Johansson v hlavních rolích . Druhým americkým filmem byl The Man I Love režiséra Iry Sachse s Ramim Malekem v hlavní roli.

Oficiální soutěž se věnovala evropským filmům. A protože je to právě Francie, kdo dává nejvíce peněz na kinematografii, vypadalo to letos v soutěži jako mezinárodní přehlídka francouzských filmů s francouzskými tématy a francouzskými herci a herečkami. 

Andrej Zvjagincev získal za svůj film Velkou cenu a během udílení měl nejpolitičtější proslov. Velmi důrazný, přímý, osobní. Protiputinovský. Začalo se spekulovat, zda právě tohle není letošní Zlatá palma.

Letos v Cannes promítli přesně 69 filmů francouzských nebo vzniklých v koprodukci s Francií. Je to nejvíc, kolik jich kdy bylo. Hlavní soutěž toho byla příkladem. Maďar Laszló Nemes, Japonec Ryusuke Hamaguchi i Íránec Asghar Farhadi natočili francouzské filmy ve Francii s francouzskými herci a herečkami. A na čistě francouzské téma. Zmíněný Cristian Mungiu natočil film v Norsku a Polák Paweł Pawlikowski zase film o Německu. 

Celkem 22 filmů se probojovalo do hlavní soutěže. Hned v první polovině přehlídky se začalo mluvit o dvou možných kandidátech. Snímek Fatherland polského režiséra Pawła Pawlikovského, vypráví o návratu Thomase Manna do poválečného Německa. Režisér prostřednictvím vyprávění a – jak sám řekl – road movie zkoumá evropskou identitu a vyrovnání se s traumatem války na jedné zemi. Na zničeném Německu, které se po válce ocitlo pod kontrolou dvou dalších rozličných  (v zásadě mimoevropských) národů. Do Německa, rozděleného na část pod správou Američanů a druhou pod vedením Sovětů, se vrací génius a národní hrdina, nositel Nobelovy ceny, Thomas Mann. Paweł Pawlikovski si z festivalu nakonec odnesl cenu za režii. Nutno dodat, že se o ni dělil ex aequo s filmem La bola negra.

Snímek Fatherland polského režiséra Pawła Pawlikovského vypráví o návratu Thomase Manna do poválečného Německa. Zdroj Festival v Cannes

Snímek Fatherland polského režiséra Pawła Pawlikovského vypráví o návratu Thomase Manna do poválečného Německa. Zdroj Festival v Cannes

V první polovině festivalu rezonoval i film Soudain japonského režiséra Rjúsukeho Hamagučiho, snímek natočený ve Francii ve francouzské koprodukci, za který Virginie Efira a Tao Okamoto získaly ceny za ženský herecký výkon. Do první poloviny přehlídky významně zasáhl i další evropský snímek – pozoruhodný film Gentle Monster rakouské režisérky Marie Kreutzer. Rodinné drama s Léou Seydoux v hlavní roli tematizuje zneužívání v rodině a nastiňuje otázku, jak moc máme věřit svým nejbližším.

Ve druhé polovině festivalu se ale objevili hned dva kandidáti, o kterých se začalo mluvit v superlativech. Byl to snímek nazvaný Minotaur ruského režiséra Andreje Zvjaginceva, filmaře žijícího v exilu právě ve Francii, který je na festivalu v Cannes oblíbeným tvůrcem. Je to jeho už šestý dlouhometrážní film, který byl zařazen do hlavní soutěže v Cannes. Připomenu třeba jeho oceňované snímky Léviathan nebo Nemilovaní. Andrej Zvjagincev ve svém novém snímku Minotaur mluví o politice, vyjadřuje se proti režimu Kremlu a politice Vladimira Putina. Ačkoli jak řekl francouzským médiím ještě před festivalem, jeho nový film je pacifistický. Přesto skrz příběh rodiny kritizuje ruský režim a zejména válku na Ukrajině. Dostojevského motiv lomcuje rodinným dramatem, a to na pozadí válečného konfliktu, rukování, manipulací i mocenských her plných korupce. Andrej Zvjagincev získal za svůj film Velkou cenu a během udílení měl nejpolitičtější proslov. Velmi důrazný, přímý, osobní. Protiputinovský. Začalo se spekulovat, zda právě tohle není letošní Zlatá palma. Pro porotu v čele s korejským režisérem Pakem Čchan-ukem ovšem nebyla. Pro mnohé ale přesto je.

Bylo to těžké rozhodování. Letos v soutěži tolik vyvážené, tolik silné. Zlatou palmu z Cannes si tedy odnesl Cristian Mungiu (nutno dodat, že už podruhé, poprvé to bylo v roce 2007 za snímek 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny).

Film Minotaur ruského režiséra Andreje Zvjiagintceva získal na festivalu Velkou cenu. Zdroj Festival v Cannes
Film Minotaur ruského režiséra Andreje Zvjaginceva získal na festivalu Velkou cenu. Zdroj Festival v Cannes

Dokumenty i tzv. premiéry

Zmínila jsem, že letos se v Cannes nepředstavila velká americká studia s velkými hollywoodskými produkcemi, ale spíš ta menší, a to hlavně ve speciálních sekcích. Pozornost si zajistil středometrážní počin, prvotina herce Johna Travolty. Právě on byl tou hollywoodskou hvězdou, která sice přijela na jih Francie, ale sama za sebe, ne jako reklama na blockbuster. Právě Travolta v Cannes uvedl svůj dětský film Propeller
One-Way Night Coach, v němž si zahrála i jeho dcera. Před samotnou projekcí navíc nečekaně získal čestnou Zlatou palmu z rukou Thierryho Frémeauxa.

Poetický snímek Aquí portugalského režiséra Tiaga Guedese vznikl na motivy románové trilogie o životě Ježíše od laureáta Nobelovy ceny za literaturu
J. M. Coetzeeho. Film okouzlil otrlé publikum, které po čtyřech hodinách vestoje tleskalo přítomnému režisérovi i nobelistovi. Neopomenutelné jsou i dokumenty, které jsou podobně jako animované snímky nedílnou součástí Festivalu v Cannes. 

Americký herec (a režisér) John Travolta v Cannes uvedl svůj film pro děti Propeller One-Way Night Coach. Zdroj Festival v Cannes
Americký herec (a režisér) John Travolta v Cannes uvedl svůj film pro děti Propeller One-Way Night Coach. Zdroj Festival v Cannes
Poetický snímek Aquí portugalského režiséra Tiaga Guedese vznikl na motivy románové trilogie laureáta Nobelovy ceny za literaturu J. M. Coetzeeho o životě Ježíše. Zdroj Festival v Cannes
Poetický snímek Aquí portugalského režiséra Tiaga Guedese vznikl na motivy románové trilogie o životě Ježíše od laureáta Nobelovy ceny za literaturu J. M. Coetzeeho. Zdroj Festival v Cannes

Poutavý byl sportovní film The Match, který zkoumá slavné utkání mezi Anglií a Argentinou v roce 1986 na Aztéckém stadionu v Mexico City, slavný zápas a ještě slavnější Maradonův „gól“. To všechno v geopolitickém kontextu konfliktu dvou suverénních zemí. Film vyprávěný vtipnou formou dobových záznamů i současných rozhovorů s hlavními protagonisty byl v Cannes vzpruhou. 

Zajímavý pak byl i dokument amerického režiséra Stevena Soderbergha, film nazvaný John Lennon: Poslední interview. Jedná se o celý záznam rozhovoru, který John Lennon poskytl redaktorům z rozhlasu 8. prosince 1980, jen několik málo hodin předtím, než byl zavražděn. Steven Soderbergh tady pracuje se svědectvími a výpověďmi dalších, reflektuje Lennonovy názory na umění, hudbu, politickou situaci, ale i svou roli rodiče. 

Dokument amerického režiséra Stevena Soderbergha John Lennon: Poslední interview. Zdroj Festival v Cannes

Dokument amerického režiséra Stevena Soderbergha John Lennon: Poslední interview. Zdroj Festival v Cannes

A ještě krátce k vedlejším sekcím, které stojí za zmínku

Pro Festival v Cannes jsou velkým přínosem i vedlejší sekce – Týden kritiky, Patnáctka filmařek a filmařů nebo ACiD. Právě v těchto výběrech mnozí tvůrci a tvůrkyně začínali. V evropském a hlavně rumunském kontextu zůstaneme.

Týden kritiky je soutěžní sekce, kde z devíti dlouhometrážních filmů nakonec vyhrál film La Gradiva. Snímek v Itálii natočila  francouzská režisérka Marine Atlan. Film nám ukazuje propojení současnosti, reprezentované školní skupinou mládeže na výletě do Pompejí, a vnímání historie a civilizace. 

Hledání evropské odpovědnosti, na kterou se téměř chtěně zapomnělo, nabídl film Dua kosovské režisérky Blerty Basholli. Pohledem třináctileté dívky vidíme, jak se může formovat člověk v prostředí, kde se odehrává válečný konflikt a vyhrožování i nebezpečí jsou na denním pořádku. Nenápadný film z Prištiny, který poukazuje na to, že Kosovo se nás také týkalo a nadále týká.  

Na druhou stranu nelze popřít ani to, že americká kinematografie a americký „hollywoodský“ pohled na svět vůbec v přehlídce přece jen trochu chyběly. Alespoň mně.

Patnáctka filmařek a filmařů uvedla snímek Deník pokojské rumunského režiséra Radua Judeho. Jedná se o hořkou komedii, která velmi trefně tematizuje kulturní rozdílnosti na našem kontinentu. Kdo nikdy nežil v cizí zemi, pro nás ideálně na Západě, nepochopí. Milionkrát ohrané klišé zhuštěné do floskule „my ze Západu, vy z Východu“ Jude pojal komorně a trefně. Nadhazuje vtip střetu (ani ne kultur, vždyť kulturně jsme si v Evropě poměrně blízcí) estetického vidění světa a do jisté míry generací, a možná i jazyka. Příběh o mladé Rumunce, která si přivydělává jako domácí posluhovačka ve francouzské rodině v Bordeaux, zatímco na ni doma čeká dcera (otec nikde), není ani tak ekonomickým ukazatelem bohatého Západu a tzv. chudého Východu, jako spíš ukazatelem touhy po tradici na Západě a nechuti vymanit se ze zajetých představ o klasické Evropě. 

Patnáctka sice není soutěžní, ale o to víc sledovaná. Například musím zmínit jednu z posledních letošních premiér a tou byl film Les Roches rouges (Červené skály) režiséra Bruna Dumonta. Film, natočený dokumentární formou, vypráví příběh malých dětí, které tráví léto mimo jiné skákáním ze skalisek do moře.

Stejně tak v Patnáctce uvedli i film Le Vertige (Závrať) režiséra Quentina Dupieuxa. Mimo jiné to byl jeho druhý film letos v Cannes. Panuje jistý kult snímků těchto dvou filmařů, kult Dupieux a kult Dumont. A já se asi přidávám spíš do klubu Bruna Dumonta.

Program byl letos poměrně vyvážený, s množstvím kvalitních snímků. Kandidáti na Zlatou palmu byli jasní. Ale překvapení, kdo ji získá, je vždy. Na druhou stranu nelze upřít ani to, že americká kinematografie a americký „hollywoodský“ pohled na svět vůbec v přehlídce přece jen trochu chyběly. Alespoň mně. Uvidíme, zda se z Festivalu v Cannes nestane evropská (popřípadě euroasijská) přehlídka.

Takový byl, alespoň náznakem, 79. ročník filmového festivalu v Cannes.

Další čtení

Další čtení