Byť následující povídání vznikalo poměrně dlouho a komplikovaně, lze jej bez váhání označit za čirou radost. Znamenalo totiž opakované setkávání s člověkem, s nímž mimo jiné sdílím podobný náhled na aktuální svět i řadu aspektů osobního i profesního života. Snad si je užijete stejně jako já. Vítejte u rozhovoru s hercem, hudebníkem a osobitým vypravěčem Eliášem Jeřábkem!
Eliáši, rozhodně nejsi pouhý divadelník, ale také muzikant s výraznými pouličními zkušenostmi. Kterak se stalo, že ses vypravil do světa s kytarou v ruce?
Já se po gymplu trošku ztratil a nevěděl, co se sebou. Hlásil jsem se na DAMU, kam jsem se ale napoprvé nedostal. Někdy v té době jsem viděl film Once a v něm rozervanýho Glena Hansarda, jak na ulici řve tu svoji písničku, a úplně mě to zasáhlo. Cítil jsem v sobě takový přetlak, že jsem přirozeně došel k tomu, že přesně tohle by mi pomohlo. Takhle se na ulici prostě vyřvat. A tak jsem se začal učit hrát na kytaru. Naučil jsem se první čtyři akordy, a když jsem se nedostal na DAMU, sebral jsem se a odjel na rok do Skotska. A mělo to dvojí efekt. Kromě toho, že jsem se hledal jako člověk, jsem se zároveň utvrdil i v tom, že se chci profesně věnovat herectví. Protože když jsem se hlásil na školy poprvé, měl jsem v sobě nějaký bloky. Věděl jsem, že mám talent i že to chci dělat, ale když jsem přišel před komisi, tak jsem to ze sebe nedokázal dostat. Takže jsem chodil každý den na ulici a performoval před úplně cizími lidmi, čímž jsem se otrkal a na dalších přijímačkách jako bych byl úplně jinej člověk.
DIVADLO JE VÝZVA
Pokaždé ses hlásil na Katedru alternativního a loutkového divadla?
Já jsem se hlásil všude. Dokonce jsem byl ve druhém kole v Brně na muzikálu. Po alterně jsem toužil nejvíc, ale protože přijímačky jsou hrozně stresující věc, v rámci tréninku jsem zkusil všechno. Abych nasbíral zkušenosti a náležitě se uvolnil.
Co bys tedy vzkázal dnešním uchazečům, kteří sní o divadelní kariéře a vydávají se touto náročnou cestou?
Nedělejte to! Je to sice často krásný, ale taky hodně náročný. Já sám se v tom docela plácám, stejně jako hodně lidí kolem mě. Mám pocit, že aby byl člověk v našem kontextu spokojený a nemusel řešit existenciální temna, musel by být slavný anebo dělat komerční věci. Živit se čistým divadlem je výzva a člověk se musí trošku ořezat.
Takže kromě divadla a muziky už mocně pošilháváš i po filmu a televizi?
Zatím jsem neměl úplně zásadní příležitost, ale kdyby ta možnost přišla, jsem připraven to zkusit. Jsem v ideální fázi.
Máš hereckého agenta?
Nemám, ale chtěl bych mít. Ale někoho dobrýho, kdo se opravdu stará. A ne si shánět práci v podstatě sám a ještě někomu posílat procenta.
Jaká byla specifika tvojí herecké výuky?
Vystudoval jsem pod pedagogickým vedením SKUTRu v čase, kdy se to dost lámalo. Po dlouhé době jsme byli první ročník, kde byl rozdělený bakalář a magistr. Ročník nad námi měl ještě čtyři regulérní absolventské inscenace v Disku. My už měli jenom jednu a pak jen různý menší projekty.
To je ale pro prezentaci adeptů herectví dost limitující, ne?
Velmi. Já měl ještě docela štěstí, byl jsem ve třech projektech, ale pro hodně lidí z našeho ročníku, kteří byli jen v diskovce a neměli tam moc prostoru, to bylo fakticky složitý.
Jak moc se dvojice SKUTR podílela na vaší výuce?
Když jsme nastupovali do prváku, deklarovali, že s námi chtějí být mnohem víc, než byli se svým předchozím ročníkem, o což se zhruba do konce druháku snažili. Pak to ale nějak vyšumělo. Zase nám ale sehnali skvělý pedagogy, dali nám například vynikající hereckou dílnu s Csongorem Kassaiem.
PIVO, CHCANKY A HORY
Pocházíš z Rokytnice v Orlických horách, jak se coby horal cítíš v matičce Praze?
Orlické hory jsou spíš jen větší kopce, ale krásný. Je tedy fakt, že k horám mám intenzivní vztah, který se projevuje tak, že se s tátou jednou za čas vypravím do opravdických hor. Tak jednou za dva roky mi to stačí. Teď na podzim jsme byli v Nepálu, vyrazili jsme na šestitisícový Mera Peak. Do Prahy jsem jezdil odmalička, protože tady mám babičky, takže mi to tu vyhovuje. Absenci divoké přírody si průběžně kompenzuju.
Tvoje inklinace k divadlu se zrodila v Hradci Králové, konkrétně mezi Jesličkami a Drakem, což je mimořádně úrodná divadelní líheň. Co je podle tebe jejím specifikem?
Moje cesta k divadlu začala už někdy v devítce na základce, když mě můj učitel vzal na recitační soutěž, kde devadesát procent lidí vystupovalo s básničkama o sluníčku a podobně, zatímco já jsem měl Bukowského text o pivu, chcankách a podobně. Někde tam jsem se potkal se zakladatelem Jesliček Pepou Tejklem a dohodli jsme se, že dojedu. Ale než jsem stihl nastoupit, Pepa bohužel zemřel. V horách. Pak jsem byl u Honzy Dvořáka, který pro mě byl Pepa Tejkl verze 2.0. Osobnosti, které ten kolektiv nebraly jako pouhý dramaťák, ale něco mnohem hlubšího, osobního.
To už jsme spolu s tvým tátou zmínili rovnou tři silné mužské vzory. Jakým způsobem tě inspirovaly ženy?
To je těžký. Ten ženskej princip jsem vždycky bral spíš jako uzemňující. Ale třeba kromě mojí mámy, samozřejmě, pro mě bylo významný setkání s Terezou Dvořáčkovou, která dělala kostýmy v Divadle Drak. Ta mě uzemnila, když jsem začal být namachrovanej. Když jsem byl na gymplu a dělali jsme divadlo v Draku, měl jsem takový fáze, kdy jsem začal mít pocit, že jsem fakt dobrej. Takže bylo moc fajn mít v životě někoho, kdo mě zase pošle pěkně na pevnou zem.
To bylo období pod vedením Filipa Humla v tehdejší drakovské úderce Q10?
Poprvé jsem se s ním potkal, když začal působit jako externí pedagog v Jesličkách, a pak si z nás vybral pár lidí, aby z nich udělal soubor. Jako pedagog byl dobrej a spoustu mě toho naučil. A taky mi ukázal cestu do Skotska, protože tam jezdil hrát na dudy. Když se pak kolem něj vyrojily nejrůznější toxický věci, už jsem naštěstí odcházel na DAMU. Období s Q10 bylo super v tom, že jsme v Draku v podstatě spustili divadelní laboratoř, protože jsme mohli využívat prostory a možnosti profesionálního divadla.
Těsně po škole jsi měl ale našlápnuto i na třetí zásadní divadelní hradeckou adresu, tedy do Klicperova divadla, je to tak?
Ano, hostoval jsem v inscenaci Finský kůň režiséra Petra Štindla. V té době tam ale byla poměrně specifická atmosféra, protože se měnilo umělecké vedení a odcházela spousta herců, včetně takových držáků jako Honza Sklenář a Míra Zavičár. Já jsem se navíc alternoval s Williamem Valeriánem, který hrozně chtěl do angažmá – a mě najednou vnímali jako nějakou jeho konkurenci, což byla situace, o kterou jsem vůbec nestál. Petr Štindl je ale velmi příjemný a inspirativní člověk, dovedl nás k silné a přitom neokázalé inscenaci. Fajn proces. Navíc mi i jako zúčastněnému herci svěřil důvěru, abych se stal autorem scénické hudby. Předtím jsem sice dělal muziku do menších projektů a loutkových inscenací, ale tohle byl debut u velké inscenace ve velkém kamenném divadle. Takže taky zážitek na celý život.
Stálé divadelní angažmá tě zatím neláká?
Muselo by to být v divadle, kde by mi bylo dobře. Až podobná nabídka přijde, budu o ní uvažovat.
ŠPINAVÝ FOLKLOR
Jak se liší vstup do zkušebního procesu v případě hudebníka?
Jako autor hudby musíš naslouchat a nahlížet z větší dálky, myslet víc na celek. A potom funguješ jako herec a slyšíš přitom svoji hudbu, což je příjemný. Pohladí to a máš z toho radost. Máš taky trochu víc svobody než herec, který je přece jen svázaný nějakou režijní koncepcí. Jako hudebník ji naopak pomáháš konkretizovat a zároveň rozšiřovat o svůj osobní pohled. Ta hra se odehrávala ve Finsku a Petr Štindl mi říkal: „Já si tu hudbu představuju tak, že na střeše za komínem sedí skřet a na něco brnká…“ A já naštěstí věděl, že ve skladu Divadla Drak je finský hudební nástroj kantele, což je takový prkýnko s pěti strunami. A k tomu jsem sehnal ještě harmonium a z těch rustikálních nástrojů poskládal atmosféru finského venkova.
A tak jsi neformálně oslavil svou inklinaci k různým odstínům lidové hudby?
Ano, mám to velmi rád. Ale je dobré, když se ten folklor zároveň něčím lehce zašpiní. Ze starých nástrojů mám pořád doma sto let staré skvělé harmonium a mám pocit, že když na takový nástroj hraješ, už to je samotný napínavý příběh. V dnešní době, kdy už si všechno můžeš naklikat nebo naporoučet do telefonu, je to něco výjimečného.
Jaký máš vztah k umělé inteligenci?
Poměrně důsledně se jí vyhýbám, ale třeba teď jsme vydávali písničku a vytvořili si tímto způsobem vlastní cover na Spotify – protože to bylo zadarmo a hned. Ale jinak mě to děsí a neumím to ani moc používat. Nemám na to nástroje. AI hudba mě pak vyloženě irituje. Úplně nejhorší je, když někdo nechá vytvořit song AI a ani to nepřizná.
Ty sám jsi tedy hudební autodidakt?
Na DAMU jsme přirozeně měli zpěv a taky hudební nauku s Vráťou Šrámkem – a to je veškeré moje oficiální hudební vzdělání. Hraju na kytaru a úplně základně na klavír.
UMĚNÍ JAKO ŽEBROTA
Co tě během tvých skotských buskerských potulek nejvíc překvapilo?
Překvapilo mě a taky velmi potěšilo, jak moc můžou být lidi pozitivní a vstřícní. Když jsem se ze Skotska vrátil, zkoušel jsem buskovat i tady a bylo to něco úplně jinýho. Tam lidi vnímají buskování jako přirozenou věc, která oživuje veřejný prostor, kdežto tady se tě snaží omezit. Pořád někdo něco hrotí. Třeba jednou jsme se vraceli z opravdu dlouhého večírku, takže už byl den a před obchodním centrem na Andělu jsme si chtěli zahrát. A do deseti minut na nás někdo poslal těžkooděnce. Tak jsem se jich zeptal: „Máte pocit, že tady někoho rušíme?“ A oni: „Jo, tady ta vyhláška to říká jasně, takhle je to nastavené…“ Koho rušíme, když je tady obchodní dům a nikdo tu nebydlí? Kvůli tomu, že hraješ na ulici, jsou tady lidi schopní tě úplně hnusně poslat do háje. To se mi ve Skotsku nikdy nestalo. A není to jenom zákony, respektive vyhláškami, ale všeobecně sklonem ke specifické nátuře. Těch čtyřicet let nesvobody se na nás zkrátka nepěkně podepsalo. Spousta lidí má navíc pouliční umění zafixované jako druh žebroty. Když jsem svojí babičce řekl, že hraju na ulici, byla z toho úplně přešlá. Musel jsem jí ukazovat videa a vysvětlovat, jak to funguje.
Umění jako druh žebroty – podobnou rétoriku používá, zejména v souvislosti s dotacemi, současný ministr kultury Oto Klempíř. Jaký máš názor na aktuální politické tlaky?
Nejsem úplný znalec grantového systému a obecně fungování ministerstva kultury, ale zkrouhnutí o tak zásadní částku ze státního rozpočtu se na fungování kultury v ČR zkrátka nemůže negativně neodrazit. Kultura přitom finančně paběrkuje dlouhodobě a oproti jiným rezortům do ní jde jen zlomek financí. Ubírat z méně než jednoho procenta ze státního rozpočtu je likvidační.
Aktuální neradostnou situaci je potřeba nahlížet zeširoka. Mám pocit, že obecný kulturní vkus v České republice upadá, což vede k tomu, že se všechno hrozně zjednodušuje a inklinuje se ke konzumu. A to může velmi lehce vést k totálnímu útlumu produkce hodnotného umění, které má schopnost věci opravdu měnit, a k tomu, že se bude vytvářet jenom „neškodná“ spotřební zábava, komedie, muzikály a podobně.
Není ale zároveň alarmující, jak rychle jsme si zvykli vnímat muzikál jako něco povrchního? To by například ve Velké Británii nikoho ani nenapadlo…
Protože v civilizovaných zemích tento umělecký druh dostává totální péči. Není to jen rutinní přehlídka mediálně vděčných tváří a povrchní lákačka na vesnické zájezdy. Brity by ani nenapadlo platit za inscenaci, která nemá živý orchestr a sbory. Já bych ale v muzikálu, který by byl kvalitní, hrál moc rád. Například Bowieho Lazarus v Městských divadlech pražských se v režii Mariána Amslera docela povedl.
A není škoda, že zrovna v téhle inscenaci zaznívají písňové texty pouze v originále?
Obávám se, že kdyby se přeložily, dopadlo by to katastrofálně. Sorry. Angličtina je zpěvnější jazyk, ve kterém i normální civilní věci znějí hezky a dají se barvitě interpretovat. V češtině je to buď nezpěvný, anebo příliš květnatý, což vede k nežádoucímu patosu. A v našich končinách se patos moc nepromíjí…
Vede tě nelehký život umělce na volné noze k levicovému směřování?
Vede. Je to ale trochu dvojsečné. Protože prostředí, ve kterém se nacházím, je hodně individualistické. Každý si jede dost sólo a musí se o sebe postarat. Třeba před dvěma roky jsem si zlomil nohu a na tři měsíce jsem byl víceméně vyřazenej z provozu. A pocit, že to vůbec nikoho nezajímá, byl příšernej. Prostě vnímám, že žijeme v podstatě v džungli. Je důležitý nebát se bojovat sám za sebe.
KAMIOŇÁCI ČESKÉ KULTURY
S tématem individualismu a tuláctví zásadně rezonuje i jeden z nejnovějších projektů, který jsi pomáhal oživit, divadelní road trip asfalt, asfalt, asfalt inscenovaný v A studiu Rubín…
Je to sociální sonda do mikrosvěta kamioňáků, ve které jsme se ale bezprostředně dotkli i našich životů, protože v té inscenaci je moment, kdy vystupujeme z rolí, sedíme tam jako tři herci, opékáme si buřty na plynovým vařiči a bavíme se o tom, že děláme představení o tom, jak to řidiči dálkové dopravy mají těžký, protože jsou společensky atakovaní a ponižovaní. Já si ale zároveň říkám: Pardon, ale já jsem profesionální herec, mám vysokoškolský titul, a abych přežil, nemám skoro žádný volný čas a dělám tady měsíc představení za patnáct tisíc. A společnost se mi snaží namluvit, že kdybych byl profesně co k čemu, tak už dávno hraju v nějakým seriálu a jsem takzvaně slavnej.
A studio Rubín má výsostně punkovou historii. Jak se ti do ní vstupovalo?
Bylo to skvělý. Myslím si, že se to moc povedlo. Dosud jsme obdrželi vesměs pozitivní reakce. Velice jsme si sedli s hereckými kolegy Lukášem Černochem a Tomášem Červinkem. A taky jsem měl možnost zahrát si Jirku Pomeje, což bylo dost zajímavé a zatím to považuji za svou životní roli. Čirá radost!
Takže čeští herci na volné noze jsou vlastně kamioňáci české kultury?
V podstatě jo.
Máš také velkou zkušenost v práci s dětským a dospívajícím publikem. Co pro tebe tento výjimečný druh umělecké činnosti znamená?
Je to skvělý, a to i díky tomu, že v obou věcech, v nichž v divadle Minor účinkuju, inscenacích Nanuk a Zachraňte číslo 6!,je se mnou na jevišti skvělá parta – takže je báječný být tam spolu s nimi a s dětským divákem, který je naprosto bezprostřední. Zároveň je to limitující v tom, že tomu chybí sociální přesah – logicky se moc neděje, že bys tam někoho pozval a potom byste dvě hodiny jen tak klábosili u vína. Ale zase po desátý hodině ráno máš odehráno a čeká tě volnej den, což je fajn. Taky je občas náročný skloubit to s koncerty a podobně. Ale už jsem se ponaučil a šel do sebe!
Takže pozice herce a muzikanta je zároveň dost schizofrenní?
Dřív nebo později se dá člověk do kupy – anebo taky ne.
Když většině herectva, tedy kromě účastnic a účastníků Letních shakespearovských slavností a dalších plenérových hitparád, začínají divadelní prázdniny, ty startuješ hudební festivalovou sezonu. Jak řešíš relaxaci a psychohygienu, tedy kromě toho, že jednou za rok či dva vyrazíš s tátou do Himálaje?
Po pravdě to moc neřeším. I ty tři týdny v Nepálu jsem si musel docela vybojovat. A stejně jsem si pak po návratu uvědomil, že jsem po měsíci nepráce zase finančně v háji. V tomhle je to náročný.
Nelákal by tě při tvé lásce k cestování vstup do nějaké populární reality show?
Přemýšlel jsem o Survivoru, ale má to zásadní úskalí v podobě mých závazků v divadle, tedy řešení zhruba čtvrtletní absence. Úplně nevím, jestli mi to za to stojí. Na druhou stranu je to taky trochu cesta k ekonomické svobodě. Už tím, že tam vlezeš, jsi nějakým způsobem zajímavej a může to generovat nové sledující, respektive posluchače tvé hudby, což je v dnešní době klíčový. Bez sociálních sítí a mediálního humbuku se umělcům bohužel žije o dost hůř. Když svoji tvorbu nepodpoříš, snadno zapadne. Štve mě to. Ale buď si tady můžeme stěžovat, nebo něco dělat.
DIVOKÝ ŽESTĚ A ROZERVANÝ STRUNY
Jak začala tvoje muzikantská cesta?
Organicky. Nejdřív jsem se jako samouk naučil hrát na kytaru, drtil různý covery od Nedvědů po Dylana a postupně začal psát svoje vlastní věci. Nejdřív anglicky, ale poslední dobou se snažím psát primárně česky. I s Circus Brothers teď jdeme víc do češtiny.
Můžeš nám obě svoje současné kapely představit?
Jasně, jmenují se Circus Brothers a Elias & the Shepherds. Ta první je silně ovlivněná balkánskou hudbou, která mě okouzlila už v době, kdy jsme na DAMU měli workshop s Matijou Solcem. Málokdo mi to uvěří, ale nemám balkánské kořeny, oba moji rodiče jsou Češi – prostě tu hudbu cítím. Do Circusu jsem se dostal na základě konkurzu na zpěváka. Elias & the Shepherds je více osobní, niterný folk rock. Vedle Cirkusu, který je hodně party band, jsem potřeboval prostor pro osobní příběhy a něhu. Tak jsem si postavil vlastní kapelu jako takové malé rodinné společenství. Rozdíl je jasně vidět i v nástrojovém obsazení. V Circusu dominují divoký žestě, kdežto v Shepherds posmutnělý rozervaný struny. Jako u toho Hansarda…
Jak na tvůj lehce exotický zjev reagují domácí castingové agentury?
Zatím jsem hrál třeba jednoho Kolumbijce… Vzhledově se poněkud vymykám zažité představě běžného Čecha, ale občas to vnímám spíš jako přítěž, protože v Čechách se často točí dobové filmy a do nich mě tu nikdo neobsadí.
V dnešní hyperkorektní době sílí názor, že například křesťana by měl hrát zase výhradně křesťan nebo transgender postavu transgender člověk. Nepodrývá to ale samotnou podstatu herectví?
Jsem přesvědčen, že podrývá. Pokud chceš dělat historicky věrný film, bude působit nesmyslně a sexisticky, když třeba Napoleona bude hrát žena, ale pokud tím deklaruješ jasný umělecký názor, tak v tom naprosto nevidím problém.
Nepál je zdárně za tebou, jakých vrcholů se hodláš dotýkat příště?
V létě 2027 s tátou plánujeme vyrazit do Kyrgyzstánu na sedmitisícový Lenin Peak.
S otcem tedy dobýváš hory. Jak se věnuješ mamince?
Mamce se snažím naši nepřítomnost setrvale vynahrazovat. Loni jsem ji například vzal do Skotska. Je to mnohem bezpečnější…
Máš ještě sestru. Jste tedy genderově poměrně vyrovnaná rodina…
A profesně pestrá. Sestra je astrofyzik. Dělá výzkum na brněnské univerzitě a plánujeme spolu udělat podcast, který by propojil vědu a umění. Taky další možná cesta pro mladé adepty umění i věd.
Máš nějaké zkušenosti s dabingem?
Zatím jsem daboval jen malé věci a v covidu načetl pár knížek. A bavilo mě to. Rád bych se tomu věnoval, ale nemám kde. Nevím, možná se málo snažím. Nemám příležitosti, ale hrozně rád bych nějakou knížku zase načetl.
Asi nepatříš k notorickým obíhačům castingů…
Moc ne, nebaví mě to. Ale pak jsou takový hezký momenty, který člověk nečeká. Třeba ti prostě zavolá produkce a řekne: „Dobrý den, Jirka Havelka vás chce do filmu.“ V tom případě řeknu: „OK, můžu, kdy to je?“ Na castingu kolikrát můžeš ztratit celý den. Pak se dlouho ani nikdo neozve, a jakmile se chvíli nic neděje, máš zase pocit, že jsi špatnej, a proto o tebe nikdo nemá zájem. Začarovanej kruh. Jasně, člověk tomu může jít nějak naproti nebo se trápit, ale někdy se stačí jen uklidnit, počkat, užívat si malých přítomných věcí a dělat je nejlíp, jak umíš.
LET ME BE FREE
Je něco, co ještě neumíš a umět bys chtěl?
Chci se umět potápět. Je to další způsob, jak vnímat svět, jeho jiné formy a dimenze. Podobně jako hory vnímám svět pod hladinou jako extrémně obohacující. Je to povznášející věc, která tě strašně moc naučí. Když se ocitneš na vrcholu, vidíš svět z takové perspektivy, která tě navždycky poznamená. A potápění vnímám jako reverzní horolezectví.
Co tě přitahuje nebo děsí na dnešní společnosti?
Líbí se mi otevřenost a svoboda, že můžeš skoro všechno. Nic není tabu, všechna témata se otvírají, všechno se diskutuje. Je ale dost těžký všechnu tu svobodu uchopit správně. V tomhle už zmíněná hyperkorektnost funguje jako bezpečnostní nástroj. Moje diplomka zkoumala hranice humoru, kdy se zdánlivě nevinný vtip mění v agresivní útok. Psal jsem o případu jedné novinářky, která letěla do Afriky a napsala na svůj Twitter: „Letím do Afriky, tak snad nedostanu AIDS. Nedostanu, jsem bílá!“ Nastoupila do letadla, vypnula telefon, a když ho po osmi hodinách letu znovu zapnula, zjistila, že nemá práci ani manžela, protože ji za dobu letu všichni odstřihli. Takováto vyjádření jsou jednoduše společensky nepřijatelná. I u nás jsou osobnosti, které se zaklínají „humorem“, a přitom jen šíří nenávist a předsudky. Můžeš vyprávět nekorektní vtipy, ale v bezpečném rámci a jasně definovaném, konkrétně zacíleném kontextu. Ne jako zástěrku pro osobní výpad.
Děsí mě moc, jakou mají sociální sítě, které prostřednictvím algoritmů ovlivňují, co se má líbit a co ne, a zároveň lidem berou enormní množství energie, pozornosti i času. Hezký věci zanikají a do popředí se derou nejrůznější trendy rychlomrdky. Rozmanitost mizí. Když mi bylo čtrnáct, měli jsme u nás v Rokytnici rapovou crew. Jmenovali jsme se Village strikes back – Vesnice vrací úder. Všichni nás hejtili, protože jsme si hráli na Američany. Ale nás to bavilo. O šestnáct let později v tom jedou všichni a je to úplně v pohodě. Jenom já se cítím trochu dotčeně, protože mně se za to smáli… U nás je to teď ten největší mainstream, zatímco v Americe to opadlo a začíná tam trendovat country, což je zase dobrý pro mě!
Chystáš se předstoupit před svoje publikum také coby sólový interpret?
Pár let tuto myšlenku nosím v hlavě, a až uzraje, tak myslím, že se to stane. Nyní máme v plánu vydat desky s kapelami, a až je vydáme, myslím, že bude prostor na sólovku.
V současné době ti do domácího rozpočtu přispívá víc hudba, nebo divadlo?
Mám to tak půl na půl a taky jak kdy, někdy je víc koncertů, někdy víc představení, ale in general to funguje tak, že podzim-jaro je víc divadla a přes léto víc hudby.
K jakému umění inklinuješ ty sám jako divák, čtenář a posluchač?
Miluju hlavně kvalitní filmy a v poslední době samozřejmě i kvalitní seriály. Rozhodně bych chtěl víc číst, mám pocit, že na to nemám čas, ale hluboko uvnitř trochu vím, že jsou to výmluvy. Hudbu poslouchám pořád, spíše tedy zahraniční interprety. I co se ostatních médií týče, baví mě spíše zahraniční tvorba – přijde mi aktuálnější, víc napřed, inteligentnější. Ale nechci nikoho soudit, je to pouze osobní názor. V umění mi jde hlavně o autenticitu a pravdu, ale rozhodně nepohrdnu ani chytrým humorem s přesahem a satirou.
Jak trávíš letošní léto?
Ve znamení nové desky pro Elias & the Shepherds, která bude mít křest 29. října v Malostranské Besedě, ale i koncerty s Circus Brothers a intenzivním tréninkem na závod B7 přes sedm beskydských vrcholů – myslím, že už teď to všechno nestíhám…
Je Eliáš Jeřábek zlobivý strýc?
S Eliášem se znám tak dlouho, že už ani nejsem schopná v paměti dohledat moment, kdy jsme se viděli poprvé. Ale co si pamatuju, je, že byl svědkem mých nejrůznějších životních fází, které jsem s ním vždycky sdílela, a to bohužel i těch nejtrapnějších. Známe se z dob teenage účastí na amatérských divadelních festivalech a randění napříč republikou. Pak jsme spolu studovali na DAMU v jednom ročníku. Když jsme se potkali na přijímačkách, dostali jsme zadání zahrát spolu Radúze a Mahulenu,
a protože jsme se na tu školu oba chtěli strašně moc dostat, ukázali jsme, jak moc jsme schopní dělat věci na dřeň, a svou scénku završili líbáním, což oba hodnotíme jako nejabsurdnější moment v našem blízkém přátelství.
Taky jsem stála u jeho nejroztodivočejších životních fází. Když si lidi chtějí být blízcí, musí se otevřít, nechat do sebe nahlédnout, i na svoje slabosti nebo stránky, které nejsou zrovna loveable. S Eliášem se takhle cítím – v jeho přítomnosti se můžu chovat jako nejnesnesitelnější kreatura a vím, že na mě nezanevře. On mě zase na oplátku umí popíchnout takovým způsobem jako nikdo jiný, protože nejbližší přesně vědí, do čeho šťouchnout, a on si je plně vědom, že se toho přede mnou může dopustit. Jsme před sebou svobodní a můžeme být těmi nejlepšími i nejhoršími já, která v sobě máme. Je skvělé mít v životě někoho takového!
Eliáš je v partě jako ten zlobivej strejda, se kterým je vždycky sranda. Eliáš vymyslí vtip, který budete opakovat dalších patnáct let jako interní humor. Eliáš je zakladatelem interních humorů. Eliáš nejlíp vypráví historky – někdy chci převyprávět některou, kterou znám od něj,
a pak se na to vykašlu, protože nemá smysl ji říkat, když ji posluchačstvo nemůže slyšet přímo od něj. Eliáš umí nejlíp napodobit Marka Daniela a někdy je přitom vtipnější než on! Když jedete na výlet, Eliáš pro tu příležitost vyrobí speciální playlist.
Eliáš hraje na kytaru. Eliáš skládá folkové písně o lásce. Eliáš umí plakat, což je za mě superschopnost, kterou má člověk mít, aby mohl přežít a prožít život (a navíc je to na lidech mega sexy, když se nestydí plakat!).
Eliáš je skvělej a taky mě umí pěkně štvát a tomu se říká láska
a přátelství. S Eliášem je toto možné – co víc si člověk může přát?
Kateřina Císařová
