Ve dvou dnech po sobě mělo publikum Divadelního světa Brno možnost seznámit se hned se dvěma inscenacemi Slovenského národního divadla – Odlivem v režii Lukáše Brutovského a titulem U řeky, který v koprodukci s vídeňským Schauspielhausem připravila režisérka Christiane Pohle. Oběma byl společný spíše temnější tón, však se také nepřehlédnutelně vyslovily k tématům, která rozhodně nejsou žádná selanka. Slovenská současnost i queer historie umějí zabolet.
Pryč odsud
Jevištní báseň Odliv, kterou Brutovský napsal i režíroval, připravuje obecenstvu skutečně nevšední zážitek. Téma odchodu nemalé části slovenského obyvatelstva do zahraničí pojímá nikoli přísně faktograficky nebo analyticky, ale s velmi svéráznou obrazivostí, jíž se vyznačuje už samotný text. Brutovský se totiž rozhodl kombinovat folklorní prvky, příběhy a trochu i stereotypy právě s tématem neutěšené společensko-demografické situace. Herci a herečky Slovenského národního divadla se tak představují v poloze téměř standupové, když zaníceně vyprávějí eposy z historie i současnosti našich nejbližších sousedů, kteří jak mohou, tak odcházejí studovat či pracovat do okolních států.
To vše je zasazeno do zvláštního chladného prostoru, jenž řadou oranžových plastových sedaček a jakousi proměnlivou písmenkovou tabulí – kde se skladba písmen proměňuje, ale výsledný shluk stejně nikdy nedává mnoho smyslu –, připomíná čekárnu u lékaře nebo ještě spíše na letišti. Tam posedávají, polehávají nebo naopak cvičí mladší účinkující (studující VŠMU) v šedých celotělových kostýmech – jako by se připravovali na výsadek kamsi mimo svou vlast.

Právě neosobní, odtažité a brzký odchod zvěstující ladění scénografie dodává inscenaci atmosféru jisté hořkosti. Dobře to koresponduje s jednotlivými výstupy herců a hereček (Anna Javorková, Emília Vášáryová, Barbora Andrešičová, Emil Horváth, František Kovár, Jana Oľhová, Gregor Hološka), které nepostrádají černohumorně sebeironický nádech. Nejvíce se v této poloze daří Emílii Vášáryové a Emilu Horváthovi, dobře posazeným ve spíše civilním projevu, který sarkastickým monologům sluší. Obzvlášť tomu Horváthovu, v němž defilují zástupy důchodců coby hlavních hybatelů slovenské politiky i s jejich nepostradatelnými kartičkami zdravotních pojištěnců.
Přesto jsem se během večera nemohl hned několikrát zbavit dojmu, že bych si představení užil ještě mnohem víc, být slovenským insiderem orientovaným v místním folkloru a každodenních politických reáliích. Ač se kauzy Ficova režimu snažím sledovat, nerozklíčoval jsem všechny narážky a v závěrečné scéně, která do groteskního výstupu Barbory Andrešičové na scénu přivádí ještě Cyrila a Metoděje, jsem se opravdu poněkud ztrácel.
Jinak se ale Odliv stal celkem dobře čitelným názorem na aktuální stav slovenské společnosti, který nešetří ani spřízněnou část politického a názorového spektra. Brutovského pohled je chmurný: mezi opájením se tradičním folklorem se neustále na něco čeká, nejlépe na to, až bude možné rodnou zemi opustit. Před hrozící depresí však chrání střílení si ze sebe samých. A možná i nesmělé doufání, že jednou – ať už doma, nebo venku – bude lépe.

Z druhého břehu
Zatímco Odliv se držel bytostně slovenské tematiky, inscenaci U řeky (Am Fluss / Pri rieke) je vlastní spíše evropský kulturní prostor v širším slova smyslu. Už jen faktem, že společně se Slovenským národním divadlem se na jejím vzniku podílel také vídeňský Schauspielhaus a během představení publikum uslyší hned čtvero jazyků: němčinu, slovenštinu, angličtinu a španělštinu.
Během dramaturgického úvodu byla i tato inscenace označena za básnickou, ve srovnání s Odlivem se ovšem tvůrčí tým překvapivě držel srozumitelnější všeplatnosti. Snad se tak stalo i zasazením do konkrétního prostoru rozpadlého skladu u řeky kdesi na periferii, scénograficky vyjádřeného dlouhou dřevěnou ohradou. Hlavními aktéry v něm jsou dva muži (Christopher v podání Jakuba Rybárika a Dan ztvárněný Kasparem Locherem), jejichž postupné sbližování sledujeme, ale nevábným prostředím procházejí i další postavy – od pološíleného „anarchitekta“ (Richard Stanke), jenž opuštěné stavby přetváří k obrazu svému s motorovou pilou v ruce, až po neúspěšnou umělkyni (Sofía Díaz Ferrer), která své knihy v záchvatu zuřivosti nahází do vodního toku.

Ústřední linku vznikajícího páru lze považovat za nejsilnější a nejpůsobivější. Hovory obou mužů prozrazují i střípky z jejich minulosti, otevřenější Christopher vzpomíná na dávného přítele Heinze, který zahynul v koncentračním táboře. Toho představuje Stanke v krátkém, ale intenzivním monologu, v němž napínavě popisuje, jak pod nacistickými hlavněmi a výhrůžkami v lágru testoval boty při běhu se zátěží na zádech a byl popraven, když zakopl a už nemohl dál. Zato Dan je záhadnější, otevírá se Christopherovi jen postupně a i své jméno mu prozradí vlastně trochu omylem v zápalu líčení dětského traumatu. Tahle konverzace ale cosi zlomí a mezi oběma vyroste vzájemná důvěra.
Ostatní výstupy vycházejí tu lépe (Stanke), tu hůře (Díaz Ferrer v přepáleně expresivní stylizaci), zpravidla však vyznívají jako pozoruhodné, ovšem trochu jednorázové skeče. Základ inscenace je totiž jinde: v syrovém vykreslení pozice evropského queer obyvatelstva ve druhé polovině minulého století, v sugestivním vyjádření neustálého skrývání se a úzkostně opatrného oťukávání lidí kolem sebe. Krátce před koncem se od řeky dostáváme na divoký rave, všichni účinkující po jevišti projdou v přitažlivě extravagantních a hrdě nošených kostýmech (jedinou výjimku představují Lens Kühleitner, po celou dobu živě doprovázející představení elektronickou hudbou). Jenomže párty atmosféra nevydrží dlouho a na úplný závěr se inscenace lomí do tragického konce, kdy se Dan nakazí virem HIV a postupně umírá. Inscenace však nesklouzává do melodramatična, naopak nese silný humanistický apel, když neokázale popisuje, jak se o něj druhý z páru obětavě stará.
A jako by něco takového nenápadně prosvítalo z obou inscenací – víra, že s ironickým humorem nebo naopak citlivou lidskostí je možné zvládnout nejednu tragickou politickou či životní situaci. Slovenské národní divadlo potvrdilo, že ani v současných vypjatých poměrech se nebojí témat, která mohou na leckoho působit nepříjemně, ale právě proto je zapotřebí o nich mluvit.
Slovenské národní divadlo – Lukáš Brutovský: Odliv. Režie a hudba L. Brutovský, dramaturgie Miro Dacho, scéna Juraj Poliak, kostýmy Katarína Holková, pohybová spolupráce Martin Talaga, videoart Matouš Ondra. Premiéra 6. dubna 2024 (psáno z představení 23. května 2025 v Redutě, uvedeného v rámci festivalu Divadelní svět Brno).
Schauspielhaus Wien / Slovenské národní divadlo – Mazlum Nergiz: Am Fluss / Pri rieke. Překlad Martina Vannayová, režie Christiane Pohle, dramaturgie Mário Drgoňa, scéna a kostýmy Charlotte Pistorius, hudba Lens Kühleitner. Premiéra 30. listopadu 2024 (psáno z představení 24. května 2025 v Městském divadle Brno, uvedeného v rámci festivalu Divadelní svět Brno).

