Divadelní Nitra – odvážná, citlivá, chytrá!

Sdilej

Po necelých dvou týdnech vyplněných mimo jiné strhující výpravou na klenot ostravské kulturní sféry Dream Factory, z níž vám rovněž brzy přinesu napínavou reportáž, jsem se s neutuchajícím entuziasmem navrátil do vlídné náruče Slovenska. Azyl a spoustu podnětů k přemýšlení i rozbouřeným emocím mi poskytla již třicátá čtvrtá Divadelní Nitra. Račte se nalodit!

Jeden z kvarteta slovenských festivalových hegemonů, mezi které dále patří bratislavská Nová Dráma, martinské Dotyky a Spojenia a žilinský KioSK, má již od svého zrodu v devadesátých letech ve vlastní DNA pevně zakořeněné funkční, blízké i divácky atraktivní spojení aktuálních formálních tendencí, pozorného fokusu na širokou paletu společenských změn a neústupné, mnohdy radikální dramaturgie. Pod letošní motto, jímž se stala navýsost výmluvná slovní hříčka Práve/o tu a práve/o teraz!,se srotila velmi slušná snůška zpráv o aktuálním stavu světa. Pojďme jimi prosvištět.

Start v rytmu návratů

Šestidenní programová hostina byla zahájena v pátek 6. června sugestivním návratem slovutného budapešťského divadla Katona J. Színház, jež do Nitry vyrazilo dobýt divácká srdce inscenací Radical Relax. Autorský projekt strmě stoupající režijní hvězdy Jakaba Tarnócziho vychází z podobné ideové základny jako populární televizní dramedie Mika Whitea Bílý lotos. Na řadu moderních témat – včetně osobního rozvoje, zdánlivě očistného eskapismu a zhoubného vlivu nejrůznějších guruů a mentálních koučů na kritické uvažování dezorientovaných lidských bytostí – je nahlíženo s potutelným úsměškem i vydatnou dávkou kreativity. Ta je ale primárně investována do precizního sladění technických složek a hereckých výkonů, podstatně méně už na originalitu vachrlatého libreta. Dočkali jsme se tedy koncentrované symbiózy činoherních a filmových principů i vysokého počtu neinvenčně variovaných žánrových klišé. Nakonec tedy platila spíš druhá část titulu slibující odpočinek, neb skutečné odvahy bylo pomálu a ke slovu se přihlásily lehké múzy, jejichž nadvládu potvrdil i k inscenaci přilepený závěrečný koncert. Začátek slibný, leč lehce nenaplňující původní zvěsti.

Veskrze radostné bylo setkání s bratislavským Institutem Blaha Uhlára, jenž v inscenaci nazvané lakonicky Tma doručil svéráznou, ryze dnešní variantu chudého divadla, které ovšem tepe nezřízenou vášní i schopností jasnozřivě a s vtipem promlouvat o mnohdy nepříjemných věcech. Foto Henrich Mišovic
Veskrze radostné bylo setkání s bratislavským Institutem Blaha Uhlára, jenž v inscenaci nazvané lakonicky Tma doručil svéráznou, ryze dnešní variantu chudého divadla, které ovšem tepe nezřízenou vášní i schopností jasnozřivě a s vtipem promlouvat o mnohdy nepříjemných věcech. Foto Henrich Mišovic

Naopak veskrze radostné bylo následné setkání s bratislavským Institutem Blaha Uhlára, tedy s nástupnickou organizací, jež oddaně navazuje na odkaz nedávno zesnulého předního atamana slovenské divadelní alternativy. Jeho pokračovatelé naštěstí nikterak nepoztráceli svůj sarkastický břit ani zapálení pro věc a v inscenaci nazvané lakonicky Tma opět doručili svéráznou, ryze dnešní variantu chudého divadla, jež ovšem tepe nezřízenou vášní i schopností jasnozřivě a s vtipem promlouvat o mnohdy nepříjemných věcech. Na pevných základech někdejší Stoky vyrůstá nový a nepochybně potentní tvůrčí svět a já se velmi těším jeho další průzkumy!

Existence v exilu jako impulz i stigma

Programovou sekci Dialog (ne)možný, která byla věnována ruským a běloruským umělcům pracujícím v exilu, otevřel ve druhém dni letošních nitranských bakchanálií kurátor a režisér Arťom Tomilov. Jeho osobitý projekt dok tok, který se nepokouší o nic menšího než o rozpuštění hranic nejen mezi uměleckými druhy, ale především mezi diváky a účinkujícími, představoval zábavný a vtahující hybrid intimní kolektivní kontemplace a hronovského workshopu autorského psaní. Po společném úvodu, jenž zahrnoval představení a osvětlení pravidel hry, se věkově i národnostně pestrá skupina zhruba patnácti účastníků rozprchla na všechny strany po svých vlastních trasách za účelem nalezení místa ideálního k vlastní soustředěné tvorbě, jež byla koordinována pomocí hromadné komunikace prostřednictvím mobilních telefonů. Krátké, ale intenzivní setkání vedlo ke katarznímu finále, které emocionálně zprostředkovalo obtížnost situace umělců nucených tvořit v cizí zemi. Zážitek přesahující povědomou formu! Mnohem tradičněji bylo vystavěno vystoupení Tomilovova věrného kumpána a spoluzakladatele nuceně undergroundového festivalu performativního umění Chrupkij (Křehký) Váni Demidkina. Jeho jen decentně inscenovaný Cestopis je autobiografickou performativní přednáškou i neortodoxním exkurzem do nitra umělce, jenž se nehodlá smířit s autoritativním režimem vládnoucím v jeho rodné zemi. Sice lehce skrblí divadelními prvky, je ale důležitým setkáním, nijak neiritující osvětou i neklamným důkazem, že zde se necílí na povrchní lákadla.

Běloruská herečka a režisérka Maryna Jakubovič, která žije, vyučuje a tvoří v rakouském Salcburku, uvedla vlastní monodrama Spojení, které zpracovává životní příběh Maryi Kalesnikavové, brutálně perzekvované hudebnice, občanské aktivistky a vedoucí kampaně opozičního prezidentského kandidáta Viktora Babaryky. Foto Henrich Mišovic
Běloruská herečka a režisérka Maryna Jakubovič, která žije, vyučuje a tvoří v rakouském Salcburku, uvedla vlastní monodrama Spojení, které zpracovává životní příběh Maryi Kalesnikavové, brutálně perzekvované hudebnice, občanské aktivistky a vedoucí kampaně opozičního prezidentského kandidáta Viktora Babaryky. Foto Henrich Mišovic

Běloruská herečka a režisérka Maryna Jakubovič, která aktuálně žije, vyučuje a tvoří v rakouském Salcburku, uvedla vlastní monodrama Spojení, které zpracovává životní příběh Maryi Kalesnikavové, brutálně perzekvované hudebnice, občanské aktivistky a vedoucí kampaně opozičního prezidentského kandidáta Viktora Babaryky. Přináší nebojácnou i odzbrojující výpověď o úděsných represivních praktikách i bolestných aspektech izolace. Krása ukrytá v detailu, skromnost zvěstující sílu. Do záludných osidel dokumentárně dramatických stereotypů se v inscenaci Memoria bohužel zamotala jinak respektovaná režisérka a dramatička Anastasija Patlaj, která si ke scénické adaptaci zvolila profesně propojené osudy Brechtovy herečky Caroly Neher a Iriny Ščerbakovové, tedy zakladatelky protiprávně zrušené nevládní lidskoprávní organizace Memorial, jež se dlouhodobě systematicky zabývala výzkumem a dokumentací zločinů stalinismu. Přes úctyhodné téma i náročné okolnosti zrodu nelze přehlédnout topornou realizaci, jež vládne ochotnickými manýrismy i obludně přebujelým patosem, který se několikrát stal zdrojem zcela jistě nezáměrných erupcí smíchu. Šíp mířící mimo zamýšlené cíle. Škoda.

Dvakrát v netradičním prostoru

V pestrém programu logicky nemohli absentovat ani domácí nezávislí tvůrci, aktuálně sužovaní především otřesnou ministryní kultury Martinou Šimkovičovou a jejími všehoschopnými poskoky i šedými eminencemi. Nezřizovaná divadla jasně dokázala, že i navzdory vládnímu marasmu a opakovaným pokusům torpédovat jejich křehkou rovnováhu i finanční stabilitu utěšeně vzkvétají. Hororovou atmosférou uhranul noční site-specific projekt Crescendo fyzické divadelní úderky Debris Company, který razantně oživil prostor bývalých kasáren na Martinském vrchu. Vynikající fúze motivů, vzdáleně příbuzných Dvořákově Rusalce, Kafkově Proměně i Hooperovu Texaskému masakru motorovou pilou přinesla mrazení v zádech i svůdnou přitažlivost úplňkového večera, v němž mohou číhat monstra i princezny. Surová líbeznost Jozefa Vlka! Do múzám původně nezasvěceného prostoru své diváky pozvala i koprodukční inscenace Bez javiska, o. z., a Divadla Pôtoň Nádherná záhrada po nej zostala, uvedená v neobarokním zámečku v Horních Lefantovcích. Pod nápovědným titulem se schoval nejen oduševnělý průlet finální fází života baronky Sidonie Nádherné z Bohutína, nerozlučně spjaté se zámkem a zahradou ve Vrchotových Janovicích, ale především svébytná úvaha o našem vztahu k vlastní minulosti i zvolna chátrajícím památkám. Režisérka Iveta Ditte Jurčová opět jednoznačně prokázala svou schopnost přetavit individuální lidskou zkušenost v širší, a navíc působivě traktovaný společenský apel. Zámecká prohlídka povýšená na umění.

Inscenace Nic domácího Divadla Andreje Bagára vychází z románu dánské autorky Janne Teller i jeho stejnojmenné filmové adaptace, jež prolétla i našimi kiny. Foto Bára Podola
Inscenace Nic domácího Divadla Andreje Bagára vychází z románu dánské autorky Janne Teller i jeho stejnojmenné filmové adaptace, jež prolétla i našimi kiny. Foto Bára Podola

Zřizovaná divadla vracejí úder?

Zřizovaný sektor pochopitelně reprezentovalo domácí Divadlo Andreje Bagára, do kterého se festival vrátil po roční přestávce i kompletní výměně vedení tradičního Tháliina dómu. Inscenace Nic vychází z románu dánské autorky Janne Teller i jeho stejnojmenné filmové adaptace, jež prolétla i našimi kiny. Pozvolna gradujícímu modelovému teenagerovskému dramatu, jež je zcela pochopitelně zatíženo řadou protestantských reálií i dalších zásadních specifik odkazujících k místu jeho vzniku, by slušela pečlivá dramaturgická transpozice do slovenské současnosti a pevnější režijní vedení. Marianna Stančoková se sice tvorbě pro dospívající publikum věnuje soustavně už od svých studentských začátků, na profesionální půdě je ale v podstatě debutantkou. Své diváky nepodceňuje a snaží se je zaujmout bez nežádoucí líbivosti či zjednodušování. Dávno již dospělý herecký tým je tudíž prozřetelně motivován k energickému kolektivnímu výkonu, jenž s mladým publikem komunikuje zodpovědně a je takřka zcela prost otravně podbízivého mrskování. Pro komplexnější propracování jen mnoha letmo nahozených scén už zjevně chyběly síly, čas i řemeslné zkušenosti. Přítomná omladina však evidentně odcházela hluboce zasažena, a to i díky bezprostředně navazující diskusi s herci a přizvaným sociálním pracovníkem.

Nenasytná tvůrčí macha režiséra Romana Poláka tentokrát zatoužila ukojit se na vrstevnatém podobenství maďarského prozaika Lászla Krasznahorkaie Melancholie vzdoru, jež ve vyčerpávající spolupráci s trnavským Divadlem Jána Palárika přetvořil v pompézní esenci prázdně exhibující nudy. Foto Henrich Mišovic
Nenasytná tvůrčí macha režiséra Romana Poláka tentokrát zatoužila ukojit se na vrstevnatém podobenství maďarského prozaika Lászla Krasznahorkaie Melancholie vzdoru, jež ve vyčerpávající spolupráci s trnavským Divadlem Jána Palárika přetvořil v pompézní esenci prázdně exhibující nudy. Foto Henrich Mišovic

O poznání obludnější problémy ale sužovaly dalšího z dlouhé řady inscenačních molochů lemujících kariéru režiséra (mimochodem vedoucího pedagoga Marianny Stančokové) Romana Poláka. Jeho nenasytná tvůrčí macha tentokrát zatoužila ukojit se na vrstevnatém podobenství maďarského prozaika Lászla Krasznahorkaie Melancholie vzdoru, jež ve vyčerpávající spolupráci s trnavským Divadlem Jána Palárika přetvořil v pompézní esenci prázdně exhibující nudy, která se krom slovutné literární předlohy, svého času dokonce ověnčené Man Bookerovou cenou, inspiračně krmí i nijak neskrývanými vykrádačkami z legendární Tarrovy filmové adaptace známé jako Werckmeisterovy harmonie. Těžkopádný monster produkt, jenž hřímá a marně se snaží oslňovat, leč vůbec nic podstatného nekomunikuje. Odvrácená strana kamenného divadla a totálně ztracená příležitost i čas. Ach.

Inscenaci Jana Mocka Wandervogel, suverénně lavírující mezi progresivní činohrou, alternativou a pohybovým divadlem, se nezdráhám označit za jeden z nejjasnějších vrcholů letošní programové kolekce. Foto Henrich Mišovic
Inscenaci Jana Mocka Wandervogel, suverénně lavírující mezi progresivní činohrou, alternativou a pohybovým divadlem, se nezdráhám označit za jeden z nejjasnějších vrcholů letošní programové kolekce. Foto Henrich Mišovic

Dobře známí hosté

Protože o brněnských inscenacích Vykouření (Husa na Provázku) a Vlastenci (Národní divadlo Brno)jsme již opakovaně referovali a představení druhého se navíc překrývalo s německou Memorií, omezím se tedy jen na stručnou zprávu o enormní divácké pozornosti, jíž se oběma uvedením dostalo, zastavit se však musím u třetího z triumvirátu českých hostí. Inscenaci Jana Mocka Wandervogel, suverénně lavírující mezi progresivní činohrou, alternativou a pohybovým divadlem, se totiž naprosto nezdráhám označit za jeden z nejjasnějších vrcholů letošní programové kolekce. Umělecký svéráz tentokrát značně omezil svou zálibu v moderních technologiích a formálně se naopak obrátil ke svým zemitým kořenům, s nimiž mimo jiné kdysi slavil úspěchy na proslulé žatvě amatérského experimentování Šrámkův Písek. Perfektně sladěná pětice performerů jevištně rozžívá pozapomenutý příběh sudetského politika a vedoucího titulního chlapeckého oddílu Heinze Ruthy. Zdánlivě historické téma je zde obratně modelováno jako ryze současná, navíc eruptivně imaginativní studie plíživě narůstající toxické maskulinity i psychické manipulace. Klíčem k úspěchu je pečlivá vyváženost jen zdánlivě nesourodého mixu testosteronového humoru, platonovské filozofie, nekompromisní fyzičnosti a štědré dávky nadčasových temnot. Vynikající paralela mezi (ne)dávnou historií a podobně se radikalizujícím dneškem, jíž přesvědčivě kraluje švýcarský, v Čechách však zdomácnělý tvůrce Philipp Schenker, jehož pozdně rikitanovské charisma nenásilně vyvolává asociace foglarovské i jiné, ve své životní roli. Sukces, který rozhodně neradno minout. Díky!

Divadelní Nitra i v třicátém čtvrtém ročníku znovu stvrdila svou pověst akce, jež se nehodlá podbízet diváckým masám ani poklonkovat vrchnosti. Je dobře, že nijak neslevuje ze svých dramaturgických ambicí a zůstává plastickou mentální mapou současného světa. Vzdávám hold její odvaze a vyhlížím další parádní časy. Umění zdar!

Další čtení

Další čtení