Zabývat se divadlem, případně kulturou, pobírat výhody určité společenské třídy a především být v této kombinaci rodičem jsou skvělé předpoklady pro návštěvu poslední novinky Divadla Na zábradlí Můj boj. Zamilovaný muž. Uleví se vám. Věřte.
Toto zamyšlení píšu v době, kdy se absurdně stupňuje tlak na bezdětné páry a v důsledku i jednotlivce, protože konzervativní politiky a všemožná bizarní prorodinná uskupení nezajímá důvod propadu populační křivky, ale pouze propad samotný. Strašení vymíráním národa jde ale ruku v ruce s tím, jak společnost umí, či spíše neumí přijímat, když se člověk rodičem nakonec stane a čímsi ho to diskvalifikuje. Kromě všemožných nároků, které na svou roli klade rodič samotný i okolí ochotné udílet příšerné rady, čelí situacím, které jsou opravdu děsivé až hrůzostrašné. To když se musí konfrontovat s ostatními rodiči a jejich ratolestmi. Jedná se o zkušenost natolik specifickou a nepřenosnou, že by ji ve špičkovém podání hereček a herců Divadla Na zábradlí někdo mohl považovat za „účinnou antikoncepci“.
„Takhle si představuju peklo,“ pronáší Miloslav König jako Karl Ove. V této replice vnímavého, sic narcistního egomaniaka s psychikou dítěte bojujícího o flek na pískovišti je obsaženo veškeré utrpení, které zažívám, když se potkám s ostatními mého druhu, tj. rodiči s dětmi a takzvaně si nesedneme. Scéna, ve které se spisovatel nachomýtne, je věru apokalyptická. V dětském koutku či podobné zóně se kromě jeho dítěte plazí další a všemožně slintají. Vydávají zvuky. S vlastní zkušeností mohu zodpovědně říct, že než jsem navštívil právě inscenaci na Zábradlí, stěží se mi dostávalo slov, jak pojmenovat a popsat pocity z podobných setkání. Vybuchl jsem v očistný hurónský smích, což některé další návštěvníky divadla zjevně pohoršovalo, ale tato promluva navždy zůstane emblémem vstupu do míst, kde si děti, obrazně řečeno, mohou lézt po hlavách a svou invazní intenzitou pak přes hlavu přerostou. Třeba při narozeninové akci, kdy se kromě dětí dětinsky chovají i zkřečovatělí dospělí. Tance kolem narozeninového dortu ve špičkové interpretaci souboru musí každému náležitě připomenout, jak jsou rodinné oslavy nesmyslné a obnažují veškeré rodinné patologie.
Pro Königa podle mě inscenace pokračuje v jakémsi tematickém rámci fenomenálních nihilistických opusů Přípravy na všechno i Veřejní nepřátelé a dále šponuje a otevírá jeho nezměrné možnosti. Metaotec s metatraumaty. Metaúleva za každou vteřinu, kdy si člověk říká, že už na to nemá sílu, souboj intelektuála s miniobrem, který přes svou malou velikost způsobuje ohromný rozruch a převrací jeho svět naruby.
Téma rodičovství se sice poslední dobou dostává do popředí, všemožně se tematizuje, ale v koncentraci takové krutě posměšné ironie je podle mě jedině možné čelit jeho každodenní brutalitě a banalitě zároveň.

