Demokracie na cucky

Sdilej

Divadlo Jána Palárika v Trnavě zařadilo na repertoár své 51. sezony adaptaci původního maďarského apokalyptického románu Melancholie odporu (slovensky Melanchólia vzdoru)čerstvého nositele Nobelovy ceny za literaturu Lászlóa Krasznahorkaie. Inscenaci nazkoušel uznávaný slovenský činoherní režisér Roman Polák (spolu s Lucií Mihálovou rovněž autor adaptace), který se do trnavského divadla vrátil po více než dvaceti letech.

Název Melancholie odporu poutá pozornost už sám o sobě. Je rafinovaný, protože reflektuje dva úplně odlišné emocionální stavy. Na jedné straně sklíčenost, nostalgii a smutek a na straně druhé odmítnutí, vzdor a obranu. „Co má být tedy hlavní pointou díla? Nebo budu nakonec přesvědčená, že se melancholie a odpor bezprostředně doplňují?“ běželo mi hlavou před představením.

Paradoxnost názvu upoutala i režiséra Poláka, který ho vnímá jako odkaz na „jakési memento, že mnozí z nás (…) žijí v nějaké bublině“. V důsledku toho si stanovil za osobní i divadelní cíl lépe pochopit lidi z jiné bubliny, protože bez vzájemného kontaktu, pochopení a smysluplného přenášení názorů náraz bublin skončí jedině chaosem. Poláka prý zaujal i jiný, zajímavý úhel pohledu Krasznahorkaie, byť měl zpočátku respekt před různými filozofickými, nihilistickými a relativistickými odbočkami textu.

Děj románu i inscenace primárně zachycuje společensko-politický proces rozkladu malého maďarského města. Toto město není záměrně blíže specifikováno, evidentně s cílem poskytnout univerzální svědectví, protože v každé zemi dodnes narůstají rozličné problémy do fatálních rozměrů, kdy demokracie končí na cucky. Lidé si totiž už mnohokrát v historii raději zvolili „silnou ruku“ se smyslem pro pořádek namísto demokratického myšlení, včetně současného Ruska či Spojených států.

Pro děj je rovněž zásadní vývoj přátelského vztahu mezi zádumčivým intelektuálem panem Eszterem (Vladimír Jedľovský) a nespoutaným snílkem Jánošem Valuškou (slovensky Valuskou – Michal Jánoš). Jejich kontrastní povahy a častá vzájemná názorová konfrontace (například na téma smyslu života) od začátku do konce efektivně stupňují dramatické napětí. Vyostřená protikladnost povah pana Esztera a Valušky je podle mého názoru zároveň zosobněním další formy melancholie a odporu. V rámci těchto postav je také působivé, že jsou – jak se časem překvapivě ukáže – povahově neustálené, vnitřně hledající. Pan Eszter se ostatně ukáže i v humánnějším světle a Valuška naopak překoná těžkou traumatickou zkušenost a po divokém rozletu dopadne tvrdě na zem.

Postavu anarchistického prince představuje nesouměrný manekýn, animovaný a tlumočený postavou pomocníka-klauna (Martin Kochan). Foto Robert Tappert
Postavu anarchistického prince představuje nesouměrný manekýn, animovaný a tlumočený postavou pomocníka-klauna (Martin Kochan). Foto Robert Tappert

Scéna (Juraj Poliak) zvlášť nepoutá pozornost, což bylo i záměrem režiséra, který chtěl především vytvořit prostor pro hru hereckého týmu. Před začátkem představení je na levé straně potemnělého jeviště vidět pouze starožitné křeslo, které z bočních stran nezvykle lemuje několik porcelánových sošek. Křeslo je atributem pana Esztera, který na něm prosedí téměř polovinu představení. Sošky na křesle mohou v tomto kontextu odkazovat k mnohovrstevnaté nostalgii pana Esztera. Jejich nevýhodou je však z mého pohledu statičnost. Výtvarné řešení inscenace by mělo potenciál získat kreativnější rozměr, pokud by byly například alespoň v náznacích animované. Jak se brzy ukáže, podstatným scénickým prvkem jsou i otáčivá plexiskla v pozadí, mezi nimiž se působivě a často znenadání vynořují další postavy. Když dochází k ekologickému i morálnímu (příchod cirkusu) znečištění města, několik herců a hereček najednou začne z černých plastových pytlů vysypávat rozličné smetí. Scénický prostor tak funguje i jako aktivní prvek děje zintenzivňující dramatické napětí.

Pro průběh děje jsou ovšem podstatné především dvě postavy – pan Eszter a Valuška. Jedľovský konkrétně ztvárňuje bývalého ředitele hudební školy a intelektuála. Jeho postava je pozoruhodnou kombinací fatalisty, nihilisty a cynika. Vše neustále zatracuje, popírá, až zcela rezignuje na život: „Jsme jen hulákající vyděděnci v zadním koutě nepřehledného prostoru. Je třeba si přiznat, že naše stvoření se nevydařilo příliš šťastně.“ Jedľovského herectví je věcné, syrové, místy příliš ostré, ale trefné. Životní zatrpklost jeho postavy přesvědčivě odkazuje k přetrvávajícímu negativnímu rozpoložení (nejen) současné starší generace. Úskalím jeho výstupů jsou však zdlouhavé filozofující monology na různá témata (včetně smyslu života, kosmu, náboženství či umění), ve kterých je možné se při poslouchání snadno ztratit. Pan Eszter kvůli nim působí i mírně monotónně. Jeho pohyb na scéně a interakce s ostatními postavami jsou minimální, respektive omezené jen na ty nezbytné.

Valuška je místní posel, až dětinsky fascinovaný vesmírem a jeho harmonií – přesný povahový protipól pana Esztera. Jde o naivního idealistu hladového po životě, avšak s introvertní povahou. Jánoš Valušku ztvárňuje s patřičným jemnocitem, úsměvně chlapecky. Hovoří pomalu a rozvážně, často nesměle hledí do země. V jeho podání Valuška většinou tiše, s velkým zaujetím sedí po boku pana Esztera, lačně nasávaje vše, co vysloví. Odkazuje k naivnímu optimismu, elánu, ale i ke zranitelnosti nejednoho (nejen) současného mladého člověka. Valuškovy repliky jsou oproti replikám pana Esztera přiměřené, přímější a více rezonují. Taktéž je na něm přitažlivá jeho pohybová akčnost a častá interakce s více postavami (ať už v rámci různých emočně laděných dialogů, anebo špehování či výtržnictví). Valuška mě zvlášť upoutal v situaci, ve které s dojemnou otevřeností popisuje svou náhlou proměnu ve zralého muže, přeživšího fatální traumatickou zkušenost, když se nakonec stal obětí cirkusáků v čele s tajemně přitažlivou postavou Šedého (Lukáš Herc): „Moje srdce je ‚mrtvé‘. Už se mi nebudou smát jako bláznovi, neboť jsem se naučil stát oběma nohama na zemi a vše je mi jasné, už víc nevěřím, že je cosi, co není vidět, a přece to existuje, pochopil jsem, že není vyšší moci než zákona lidí ve válce.“

V inscenaci účinkují talentovaní zpěváci a zpěvačky ze Smíšeného pěveckého sboru Tirnavia. Foto Robert Tappert
V inscenaci účinkují talentovaní zpěváci a zpěvačky ze Smíšeného pěveckého sboru Tirnavia. Foto Robert Tappert

Jak se brzy ukáže, vedoucím členem cirkusácké skupiny ve skutečnosti není ředitel (Martin Hronský), ale princ – zajímavě nesouměrný manekýn (Miriam Horňáková), letmo animovaný a tlumočený postavou pomocníka-klauna (Martin Kochan), jelikož mluví nesrozumitelným jazykem. Princ je až děsivým zosobněním anarchisty, hrdě hlásajícího nespoutanou svobodu: „Každá věc bude ruina.“ Husí kůži v tomto kontextu zvlášť vyvolává moment, kdy na hromový hlas despotického prince přiopile reaguje také dav cirkusáků, přičemž pobíhá po scéně s nákupními vozíky s ohněm. Publikum se na okamžik jakoby stává svědkem oduševnělého rituálu, kdy se demokracie trhá na ještě větší cucky. Vzhledem k vizuální jinakosti a živelnosti, až divokosti prince je však na škodu, že se v průběhu celého děje objeví jen jednou. Stejně tak je nepříjemně překvapivé, že hlavní výstřední atrakce cirkusu a zároveň leviatan – velryba, o které se mluví už od začátku děje – levituje nad scénou jen jako jednoduchá maketa. Navíc je sotva viditelná, protože je umístěna až příliš vzadu.

Nejvýraznější ženskou postavou je z mého pohledu paní Eszterová (Tatiana Kulíšková), manželka pana Esztera, vedoucí místního pěveckého sboru (v inscenaci účinkují talentovaní zpěváci a zpěvačky ze Smíšeného pěveckého sboru Tirnavia) a Hnutí za čistotu. Kulíšková svou postavu interpretuje temperamentně a s nadhledem. Její hlas často rezonuje celým prostorem a koresponduje s velkými výpovědními gesty a mimikou, z čehož je možné vydedukovat, že chce mít věci pod kontrolou. Paní Eszterová je prototypem nezávislé ženy, která našla smysl života jinde než v patriarchátu – sama v sobě a svých aktivitách. Na druhé straně je na ní nesympatický nedostatek empatie a soucitu se svým okolím. Je do sebe značně zahleděná, a když je třeba, neštítí se být i bezohledná a jít si tvrdohlavě za svým cílem. Paní Eszterová se po vyrabování města cirkusáky ostatně stává jeho novou starostkou pro svou přetrvávající pevnou vůli, vytrvalost a odolnost: „Byla to jen jediná noc, pár hodin. Tehdy se rozhodlo, kdo je kdo, v kom se skrývá skutečná síla. Ale nebylo to zadarmo. Riskovala jsem všechno.“ Následně se v ní přece jen probouzí i patřičný cit, když dochází k pohřbu Valuškovy matky, Pirosky Pflaumové (Ingrid Timková, j. h.): „Ukázala nám, jak se má žít, ukázala nám, co znamená být člověkem za každých okolností, dala příklad nám a všem generacím, které přijdou po nás, jak jedná někdo, kdo má odvahu a srdce na svém místě.“ Její zranitelná poloha však zřejmě nepotrvá dlouho, brzy totiž opět začne hlásat, že je třeba být disciplinovaným a silným člověkem, aby bylo možné pochopit realitu.

Polákova režie Melancholie odporu má potenciál zaujmout především psychologicky propracovanými hereckými výkony s citem pro vystižení hloubky. Trnavské inscenaci se taktéž daří trefným, provokativním způsobem zachytit proces úpadku společnosti, jeho vůdce-buřiče, oběti i následky. Z představení jsem odcházela znepokojivě zasažená. Historie tyranie, nesvobody a chaosu se bude opakovat, dokud většinová společnost nezačne přemýšlet kritičtěji a aktivněji se podílet na demokracii. Jinak tato forma vlády opět skončí jen na cucky. Představení má rovněž působivý hudební potenciál (Marián Lejava, Jozef Vlk). Z reproduktorů často znějí temperamentní strunové nástroje, jejichž plynulou melodii postupně vystřídá podmanivá kakofonie souběžná s nastoupivší anarchií.

Další čtení

Další čtení