Ostravská divadelní zima je letos zaslíbena klasické próze. Po intenzivně rozpačitém Idiotovi činohry Národního divadla moravskoslezského se k ní nyní obrací i Divadlo Petra Bezruče, které svou inspiraci nalezlo v podobných časech, avšak v radikálně odlišných žánrových, společenských i národních souřadnicích. Jurodivého knížete Myškina v centru pozornosti střídá další nepřehlédnutelná mužská figura 19. století, aristokratický hedonista rozmařile obcující s temnými silami. Seznamte se: legendární švihák Dorian Gray, zrozený z výjimečné fantazie irského literárního titána Oscara Wilda.
Bezruči opětovně stvrzují svou náklonnost k hororovému žánru, kterou v dávné i blízké minulosti mimo jiné prokázali scénickými projekty Misery, Frankenstein či Lekce Hitchcock. Ani aktuální inscenace Obrazy Doriana Graye ovšem zhůvěřile neholduje samoúčelnému strašení a neskrývá své mnohem hlubší ambice. Režisér Tomáš Loužný se do ostravské kulturní sféry vrací necelé dva roky od premiéry Historky o sv. Magdě, realizované v Komorní scéně Aréna, která byla jeho zdejším debutem. I ve své druhé pracovní expedici do Moravskoslezského kraje zůstává věrný osobitému tvůrčímu rukopisu a v úzké spolupráci s dramaturgem Petrem Galdíkem pozorně konstruuje komplexní vypravěčskou strukturu, která je s pečlivostí dublinského krejčího na míru ušita zdejšímu hereckému souboru. Namísto návodných obrazů dominuje iluzivnímu prostoru symbolická smršť, realismus ustupuje asociačním hrám a hlavním sdělovacím prostředkem příběhu je precizně artikulované slovo. Generačně i genderově pestré obsazení se oddaně chápe provařeného příběhu, aby jej představilo v nových, čerstvých a mnohdy nečekaných perspektivách.
Formální dědictví popkultury i dekadence
Inscenaci nikoli náhodou otevírá výmluvný prolog, který nepokrytě odkazuje na univerzum Hvězdných válek a proklamuje interpretační příchylnost projektu k popkulturním narativním vzorcům i masově vzývaným mediálním formátům. Wildova proslulá faustiáda ožívá jako důmyslné předivo paralel mezi dobou vzniku díla a naší žhavou současností i dráždivý žánrový crossover tradiční městské legendy a bulvární publicistické show, jenž se přiznaně zhlíží ve stylistických postupech typických pro „dokumentární“ pořady s kriminální tematikou, obecně označované anglickým termínem true crime. Dramaturgicko-režijní tandem naštěstí nekráčí nejsnazší možnou cestou a dobrovolně se zříká přímé demonstrace neblahých mechanismů sociálních sítí či jiného explicitního tepání dnešních společenských nešvarů, přesto jeho primární záměr zůstává jasný: místo pověstmi opředeného výtvarného díla se ústředním motivem i objektem zkoumání tentokrát stávají nekonečné variace mediálního obrazu.
Logických změn i náležitého prohloubení doznaly též dekadentní románové rysy, jimž byly náležitě přibroušeny hrany, i výrazový arzenál, který sice vychází z vynikajícího překladu Kateřiny Hilské, ale zároveň přesně konvenuje podstatně mladším diváckým skupinám, aniž by se lacině podbízel. Spiklenecké naznačování nahrazuje upřímnost, posedlost věčným mládím se dostává do bezprostřední souvislosti s influencerskou sterilitou a digitálními filtry k dokonalosti přetvořenými těly. Titulní hrdina nabývá nápadně příbuzných rysů s Patrickem Batemanem z Ellisovy devadesátkové morality Americké psycho. Zbrusu nová adaptace jednoho z klíčových děl queer literatury směřuje od poměrně přímočaré autorovy homosexuální preference k obecnější, ale pro mnohé puritány neméně provokativní fluidní sexualitě.
Život uvnitř objektivu
Základní spektrum probíraných témat i již zmíněnou formální rozkročenost hravě nastoluje variabilní, metaforicky hutná scénografie stálého spolupracovníka Divadla Petra Bezruče (DPB) Jána Tereby. Ústřední scénický objekt jasně evokuje vnitřní mechanismus objektivu fotoaparátu a podobně jako Antonioniho filmová Zvětšenina jasně upozorňuje na relativitu i interpretační otevřenost snímaného obrazu. Ve druhé zásadní významové rovině pak vizuální připomínkou klasické adrenalinové atrakce „klec smrti“ odhaluje nejen brakové kořeny původního díla, ale rovněž ošemetnost života na ostří nože i odvěkou platnost klasické Morrisonovy mantry „Nikdo to tu nepřežije!“. Kárované kostýmy ladně kombinují vyšší glamour se streetwearem a nenuceně nesou neklamné znaky ostrovní dandyovské elegance. Jejich výborně zvolený materiál zdatně markýruje tvíd a okamžitě tak vyvolá laskavě parodizovanou holmesovskou atmosféru viktoriánských časů.
Kolektiv – strůjce zážitku!
Specifická jevištní forma, jíž výtečně konvenuje filmově emotivní soundtrack Iva Gregorce Sedláčka i precizní pohybová partitura zrozená pod tvůrčí supervizí Andrey Opavské, svým organickým propojováním prvků činohry, storytellingu i (pseudo)dokumentárního divadla přirozeně klade enormní nároky jak na individuální, tak vespolné múzické schopnosti zúčastněného hereckého sexteta. Skvěle vybalancovaný soubor i tentokrát prokazuje vysokou úroveň vzájemného napojení a svou nezdolnou ochotu se stavovskou ctí pokorně sloužit nejrůznějším cílům radikální režijní poetiky. Lehce umluvená a mimořádně statická první desetiminutovka sice na chvíli zahrozí rizikem možného vítězství literatury nad divadlem, postupně se však své vlády nad jevištěm suverénně ujmou vtahující režijní imaginace a strhující kolektivní výkon, nezvratně deklarující oprávněnost opětovné kandidatury ostravského uměleckého impéria na divadlo roku.
Exponenciálně rostoucí fanouškovský klub JNJK neboli „Jevištní nahota Jáchyma Kučery“ jistojistě potěší, že ani tato svěží, veskrze moderní variace věčného mýtu o kráse a zatracení není ochuzena o intimní zákruty jeho sošného těla, které by už konečně mělo inspirovat divadelní merch. Rozumějte: když už se ve světě ruší ty Mozartovy, mohly by se v Ostravě začít konečně vyrábět Kučerovy koule!
Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Oscar Wilde, Tomáš Loužný, Peter Galdík: Obrazy Doriana Graye. Překlad Kateřina Hilská, režie Tomáš Loužný, dramaturgie Peter Galdík, výprava a světelný design Ján Tereba, hudba Ivo Gregorec Sedláček, pohybová spolupráce Andrea Opavská. Psáno z premiéry 16. ledna 2026.
