Autor hry Pohřbené dítě, americký dramatik Sam Shepard (1943–2017), byl podle anotace na webových stránkách plzeňského divadla ovlivněn například Eugenem O’Neillem. A skutečně: jeho hra a z ní vycházející inscenace Adama Doležala pro Malou scénu Divadla J. K. Tyla mi v něčem trochu připomínala Cestu dlouhým dnem do noci. Zejména tedy její skvělou inscenaci, kterou v Divadle v Dlouhé loni uvedl Ivan Buraj. Postupné odkrývání zprvu jen tušených stínů minulosti se ovšem v Plzni koná na mnohonásobně menší časové ploše. Možná právě ona – a především nedostatečná ujasněnost, k čemu ji inscenace využije – může být důvodem, proč titul vyznívá tak rozpačitě.
Dožívající hlava rodiny, otec a dědeček Dodge (Pavel Pavlovský), jeho manželka Halie (Monika Švábová), mentálně postižený syn Tilden (Martin Stránský) a jeho tělesně hendikepovaný bratr Bradley (Jan Maléř) – ti tvoří seskupení záhadných zahořklých podivínů, kteří skrývají tragické tajemství z doby před mnoha lety. Náhlý návrat vnuka Vince (Vladimír Pokorný) s přítelkyní Shelly (Eliška Vocelová), kteří se v oné záhadě začnou šťourat, však uvede do pohybu sérii událostí, na jejímž konci zchátralý a toxickými vztahy prosycený dům přebírá právě Vince. Ten přitom doposud coby mladý, úspěšný a pozitivně smýšlející elegán působil jako přímý protiklad nelibého mikrosvěta pod Dodgovým vedením.

Pokládal jsem si během večera obligátní otázku: Proč a o čem se Pohřbené dítě v Doležalově režii vlastně hraje? A nalezl jsem dvě možné odpovědi, jejichž kombinace má patrně na vyznění celku svůj negativní vliv.
Inscenace se věnuje pozvolnému vyprávění zašmodrchané rodinné historie a v náznacích velmi pomalu odhaluje, co přesně že se kdysi v podivném venkovském klanu odehrálo. Zároveň krátce před koncem, kdy by bylo možno tušit přehlednější rozuzlení všech rodinných peripetií, překvapivě přehazuje výhybku a artikuluje téma jiné a silnější: nemožnost překročit vlastní stín a odstřihnout se od minulosti své a svých blízkých. Nejsugestivnější scénu si tak plzeňské Pohřbené dítě nechává na konec – do té doby životem překypující Pokorného mladík Vince se pouhou změnou hereckých prostředků a nasazením Dodgovy kšiltovky mění ve stejně vyhaslou trosku, jakou je každý v tomhle vypečeném domě, a umírající Dodge obzvlášť.
Ale právě: s lákavým tématem vývoje Vincova psychologického profilu inscenace výrazně pracuje až na samém konci – a tamtéž naopak opouští snahu objasnit detaily z rodinné historie. Plně vysvětlena je tak jen linka týkající se nezdařeného Haliina těhotenství, kdežto hendikepy obou synů i existence a osud (dalšího syna?) Ansela zůstávají zcela mimo záběr. Tahle nedoslovenost by sama o sobě asi nevadila, kdyby se bývalo více pracovalo s postavou Vince, a naopak Vincův náhlý přerod by zřejmě dával mnohem větší smysl, kdyby byl rovnocennější součástí odkrývané mozaiky rodinných vztahů. Kombinace zmíněných dvou přístupů však působí nešťastně matoucím dojmem.
Doležalova inscenace je silná hlavně ve vystavění krajně nepříjemné atmosféry, která sledovaný dům nekompromisně prostupuje. Podíl má na tom Pavel Pavlovský, jehož Dodge je od počátku nejednoznačnou záhadnou bytostí, u níž lze jen hádat, do jaké míry je její senilita předstíraná a kde už stařecká zmatenost nastupuje s plnou silou. Pavlovský pracuje s hereckým minimalismem, v hlavní roli je tu vlastně jen jeho hluboký chraplák, kterým Dodgovi i přes chatrný zdravotní stav propůjčuje neochvějnou autoritu. Agresivnější a fyzicky aktivnější podobu nadřazeného chlapáctví pak Jan Maléř vtiskl Bradleymu, jenž je v jeho podání odpudivým násilníkem, který si bez okolků troufne na ženu, ale svých rodičů se bojí.

U ostatních postav však zamrzí, že si účinkující i režisér vystačí s tu méně, tu více křiklavými stereotypy. Martin Stránský Tildenovo mentální postižení představuje otevřenými ústy a vykulenýma očima; Eliška Vocelová tušené režijní zadání blbé holky z města naplňuje především přeháněným žvýkáním žvýkačky. Silně problematická je potom kreace Moniky Švábové v roli Halie. Lze pochopit, že úkolem bylo vykreslit Dodgovu manželku jako otravnou semetriku, psychologickému prokreslení její postavy však divoce modulovaný projev a teatrální mimika i gestikulace dělají spíš medvědí službu.
Věčná škoda, že Shepardova hra v Plzni nenašla jasnější a pevnější režijní uchopení. Dle nadšených ohlasů odposlechnutých ve foyer po vyprodaném představení si však i toto nastudování získalo své příznivce a příznivkyně. Tvůrčímu týmu to bez ironie přeji, vidět spokojené publikum mne vždycky těší. Jen mě napadlo: jeden spisovatel mi kdysi řekl, že literát se nesmí nechat zahltit kladnými ohlasy, i přes ně by měl nepřetržitě dbát o svůj vývoj a zkoumat, kudy dál. Tak si tady tuhle vzpomínku jen tak odložím.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni (Malá scéna) – Sam Shepard: Pohřbené dítě. Překlad Jiří Popel, režie Adam Doležal, dramaturgie Zdeněk Janál, výprava Agnieszka Pátá Oldak, hudba Petr Zeman, světelný design Antonín Pfleger. Premiéra 12. dubna 2025 (psáno z uvedení 15. dubna).

