Modernistický román Virginie Woolf Paní Dallowayová nechává stranou příběh, ale o to pozorněji se věnuje drobným vjemům a pocitům svých hrdinů či průzkumu těkavé lidské mysli. Lze vůbec autorčiny impresivní hry s vnímáním, prostorem a časem inscenačně uchopit a zhmotnit? V Divadle Na zábradlí proměnila režisérka Anna Klimešová experimentální text anglické spisovatelky společně s herci v místy až „meditativní“ zážitek jednoho obyčejného dne.
Výtvarnici Zuzaně Scerankové se podařilo na stísněné scéně Zábradlí vyvolat iluzi vzdušného, elegantního pokoje v prostorném domě. Za dvojími prosklenými dveřmi tušíme terasu a výhled do zahrady. Vešla se i příroda, vyhlídka od vodopádu stékajícího po mohutné skále je umístěna vtipně „do patra“ nad pokojem. Ze stěny mezi dveřmi trčí vodovodní kohoutek, pod ním plastový kbelík, které se příležitostně proměňují v kašnu, a z pokoje se spoustou váz a květin, které má paní Dallowayová tak ráda, se stává park, v němž se procházejí manželé Smithovi…
Ve chvílích ticha se zdá, jako by scéna žila vlastním životem, vodopád šumí, na zdi se v paprscích slunce mihotá vodní hladina, v pokoji se střídají světelné nálady onoho červnového dne, kdy se Clarissa Dallowayová (Magdaléna Sidonová) chystá uspořádat večírek. Paní domu, padesátnice s téměř dospělou dcerou a zaneprázdněným manželem, se ve chvílích klidu odevzdává vlnám jakéhosi zenového plynutí. Nepříjemné myšlenky a pocity ze svého stárnutí, uvadajícího těla či nepozvání na oběd dokáže rychle zaplašit rozkošnou vzpomínkou, pohledem na květiny nebo do zahrady. Ostatní postavy do jejího flow vstupují, narušují ho řečmi, napětím, nervozitou… Přesto se paní Dallowayová pokaždé vrátí do svého mentálního útočiště a splývá v proudu života.
Nejsilnější disonance, zvukové i emoční, přináší na scénu přítomnost Septima Smithe (Miloslav König). Postava je součástí paralelní dějové linky, jež sleduje vztah mladých manželů. Jeho vnímání je „poškozené“ válečnou zkušeností a uzavřené do sebe, jako by se zuby nehty bránilo radosti a vůbec prožitkům a emocím: „Nic necítím.“ V mučivém stavu deprese se Septimovi svět jeví jako místo, kde nemá smysl žít, natož plodit potomky. Když zavře oči, má na víčkách ještě jiné otevřené dokořán. Vidí, co jiným zůstává skryto. Sebedestruktivní pocity přenáší i na svou láskyplnou manželku Lucrezii (Kateřina Císařová), která se ho naivně pokouší vrátit do života pouštěním meditačních nahrávek. Vyčerpaná jeho negativismem uniká sebezáchovně do samoty nebo k pojídání sušenek cantuccini za doprovodu italského šlágru.
Paní Dallowayová a Septimus jsou v inscenaci jako jin a jang, protiklady, které na konci, po jeho sebevraždě, splynou v jednotě: v objetí a tanci, jenž přináší katarzi. Ostatně obě postavy údajně nesou autobiografické rysy autorky, která trpěla bipolární poruchou a svůj život dobrovolně ukončila v řece.
Ti ostatní
Peter Walsh, kdysi zamilovaný do paní Dallowayové, neúspěšný sok jejího manžela, se po dlouhé době objeví v jejich domě rozdvojen ve své stárnoucí (Jiří Vyorálek) a mladé já (David Petrželka). Oba Peterové se mezi sebou špičkují, probírají se vzpomínkami a svým ne zcela uspokojivým životem. Jejich zájem paní Dallowayové lichotí, vzrušuje ji vzpomínka na dávnou blízkost, kterou už v manželství postrádá. Zestárli a jejich setkání je zábavné i dojemné, když prožívají romantickou chvilku a shůry se na ně spouští světlemodrý závěs.
Nejdřív se zdá, že pan Dalloway (Václav Vašák) jen automaticky, bez emocí plní své pracovní povinnosti a zajišťuje rodinu. Později si lze všimnout, že mu není návštěva Petera Walshe zcela lhostejná, a definitivně ho polidští trapnosměšná scéna, v níž nese své ženě kyticí růží a rád by jí řekl, že ji miluje, ale nedokáže to. Nejsympatičtěji působí v závěru jako milující otec dospívající Elizabeth (Anna Kameníková) stresovaný hektickou přípravou večírku.
Zakomplexovaná Elizabethina učitelka Doris Kilmanová (Anežka Kubátová) má o své osobě tak špatné mínění, že ji to společensky zcela ochromuje. Ani na večírek ji nepozvali, přitom by tak ráda vzbudila zájem ostatních.
Spletité meandry mysli
Soubor Divadla Na zábradlí se v inscenaci Paní Dallowayové představuje ve špičkové kondici. Způsob, jakým herci vytvářejí postavy, je analogický tomu, jak se autorka před sto lety pokusila specifickou literární formou nahlédnout do nitra svých románových hrdinů a objevit pro čtenáře meandrující proud jejich vědomí. Bezprostřední, nejvnitřnější pocity se asociativně propojují s těmi, které postavy zažívaly někdy v minulosti a jež se vynořují v jejich vzpomínkách. Zároveň se ovšem každý stává pozorovatelem sebe sama, vypravěčem svého příběhu, nahlíží se a popisuje jakoby nezúčastněně, zvenčí.
Režisérka používá pro odlišení různých rovin vnímání, sebevyjádření či vnitřního komentáře amplifikaci i předtočené zvukové nahrávky a také jemnou ironii naznačující odstup. Na jevišti se skutečné a mentální prostory přirozeně prostupují, stejně jako vnitřní a vnější světy postav. Vzpomínky se zhmotňují v situaci, která se na scéně zrovna odehrává. Ti, kdo právě nejsou ve středu dění, pozorují ostatní – hlavně z vyhlídky pod vodopádem, ale i z hlediště nebo zpoza dveří na terasu. Všechno tak dostává ještě další kontext. A aby toho nebylo málo, přidala režie ještě lehké, zcizující interakce postav s publikem, které upozorňují na divadelní dimenzi toho, co právě sledujeme.
Mnohovrstevnatá struktura, jež se snaží přiblížit složitou „anatomii“ lidského vnímání, přitom v inscenaci působí naprosto přirozeně a běžný divák si ji ani neuvědomí, je pouze fascinován silnou atmosférou a neobvyklou plasticitou hereckých výkonů.
„A kolem se toho tolik děje.“ Jedna z posledních vět inscenace zazní doprostřed večírku, kde se právě tančí tuším na italský hit Felicita. Ten poukaz na světlo přítomného okamžiku, na naši všímavost, jíž se oddává Clarissa Dallowayová a ke které režie Anny Klimešové směruje naši pozornost, se možná dá brát i jako dobrý způsob přitakání životu.
Divadlo Na zábradlí, Praha – Virginia Woolf: Paní Dallowayová. Překlad Kateřina Hilská, režie, koncept a scénář Anna Klimešová, dramaturgie, koncept a scénář Kateřina Součková, scéna a kostýmy Zuzana Sceranková, světelný design Pavel Havrda, hudba Dominik Gajarský. Premiéra 7. února 2025 (psáno z druhé premiéry 8. února a reprízy 15. února).