Choreografky Bach Dansant: Tep tance se hledá obtížně, ale stojí za to se o to pokoušet

Sdilej

Musica Florea každé léto uvádí divadelní představení na mobilní scéně Florea Theatrum: ožívají tu historické formy, většinou z období baroka, rokoka až preromantismu, v poučené hudební interpretaci, režii i choreografii. Jedna premiéra bývá operní, druhá taneční, někdy se však různé žánry setkávají v jednom díle, podle toho, jaká éra je právě tou hlavní inspirací. Letos je to baroko a taneční premiéra bude patřit suitám Johanna Sebastiana Bacha. Choreografkami „roztančeného koncertu“ s názvem Bach Dansant jsou Helena Kazárová a Veronika Rehbergerová, umělecká vedoucí souboru Epochal Dances, přičemž Helena Kazárová je dramaturgyní programu. Převést Bachovu hudbu na jeviště, zviditelnit, zhmotnit ji ale není snadný úkol.

Premiéra Bach Dansant je specifická tím, že nejde o novodobou premiéru již v minulosti uváděného díla, jak to u většiny projektů, které Musica Florea na scéně Florea Theatrum uvádí, bývá, ale o volnou autorskou tvorbu. Jak v takovém případě probíhá tvůrčí proces, co je jeho výchozím bodem?

Helena Kazárová: Je to bezesporu hudba a Bach Dansant je exemplární příklad takové inspirace. Záměrem bylo propojit koncert s tancem, který se v průběhu tvorby stále více stává sledem divadelních obrazů. Nahrávka Bachových suit se mi poprvé dostala do rukou v roce 2003, barokní taneční formy jsem v té době již učila na workshopech, seminářích i na letní škole a tance na Bachovu hudbu jsem studentům do tohoto „rejstříku“ přidávala. K jejich komplexnějšímu choreografickému zpracování jsem se však dostala až nyní. Věděla jsem ale, že na to nechci být sama. Jde o 20 tanců ve čtyřech orchestrálních větách, přičemž každý tanec je malá miniatura, taková kaligrafie – musí mít jasné kontury, být ve shodě s vnitřním bohatstvím hudby. Dvacet tanců je na jednoho autora mnoho, navíc mít partnera je ve shodě s dobovou praxí. Například do barokních oper připravoval jeden baletní mistr tři, nanejvýš čtyři tance.

Různorodost je důležitá pro udržení pozornosti diváků i pro tanečníky, protože Bachovy taneční suity jsou pro jejich paměť velkým úkolem. Každý si musí v rychlém sledu zapamatovat 10–11 tanců, které jsou uzavřenými miniaturami, nebylo by pro ně komfortní, kdyby si byly příliš podobné. Původně jsme počítaly s pěti páry, ale nakonec se nám obsazení ustálilo na osm tanečníků. Kromě samotné Veroniky jsou to Barbora Šímová, Barbora Treichelová, Blanka Wernerová, Ladislav Beneš, Lukáš Blažek, Vojtěch Jansa a Miroslav Stehlík. Asistentku dělá nám oběma Marie Puchernová.

Autograf J. S. Bacha z 3. suity D dur BVW 1068 – „Air“
Autograf J. S. Bacha z 3. suity D dur BWV 1068 – „Air“. Foto archiv projektu

Co nejvíce inspiruje vás, Veroniko?

Veronika Rehbergerová: Vedle hudby jsou to samotní tanečníci. Vybrali jsme si interprety, které již známe z dřívější spolupráce nebo jsme je viděly tančit v jiných projektech. Až když bylo určené obsazení, začala jsem s choreografickou prací, protože jsem tance chtěla přizpůsobit jejich charakteru, aby například briové tanečnice měly rychlé tance, zatímco lyrickým typům stavím pomalé. Bachova hudba je velmi majestátní, proto je obtížné vytvářet choreografii pro malé obsazení, když hudba sama svým zvukem evokuje masu. Je důležité, aby tanečníky hudba na scéně nepohltila. Zatím se zdá, že se s ní zvládli popasovat dobře. Už při tvorbě jsem myslela také na to, aby na sebe jednotlivé tance sice navazovaly, ale zároveň se daly vyjmout a v rámci repertoáru Epochal Dances tančit samostatně, zařadit do komponovaných programů, uvádět na akcích, barokních slavnostech apod.

Jak je to s inspirací u kostýmů? Ty vznikají také nové, autorské.

HK: Původně jsem myslela, že bychom mohli tančit v náznacích siluety barokního oděvu, ne ve výpravných kostýmech, ale když Marek Štryncl přišel s tím, že Bachovy suity zařadí jako představení na Florea Theatru, uvědomila jsem si, že příliš jednoduché kostýmy by se k malovaným kulisám nehodily a že se musí obohatit o další prvky podle nějakého klíče. Uvažovala jsem o šesti či sedmi dobových tématech, která by byla vhodná. Zároveň bylo od sebe nutné vizuálně odlišit i jednotlivé čtyři suity.

Existuje nějaký nápomocný zdroj?

HK: V roce 1713 vydal lipský baletní mistr Samuel Rudolf Behr publikaci Die Kunst wohl zu tanzen, v níž se zabýval i tancem divadelním, uvádí i obsahy krátkých baletů, mezi které patří oblíbené čtveřice fenoménů – například čtyři lidské temperamenty, které by šly aplikovat třeba u jedné suity, kde každý tanec má svou náladu, a další příklady. Spolu s Veronikou jsme se „destilací“ těchto nápadů shodly, že nejlepší bude téma čtyř ročních období. Literatura popisuje i oděvy tanečnic, ale pro nás šlo jen o volnou inspiraci. Suity navíc neřadíme za sebou tak, jak jsou číslovány, dramaturgie vzešla až z poslechu skladeb i s ohledem na to, jak jsou obvykle uváděny. Dvě mají velmi silné nástrojové obsazení ve zvuku trubek, proto je vhodné je prostřídat. Pořadí je tedy suita No. 3 D Dur, No. 2 b moll, No. 1 C Dur a No 4 D Dur. Tematicky začínáme podzimem a končíme létem, což se krásně hodí k vystoupení na Florea Theatru.

Kostýmy vytvořila Mária Fulková, která je jednak docentkou na bratislavské VŠMU, jednak vyučuje na Katedře výtvarné kultury a textilní tvorby Univerzity Hradec Králové. Chtěly jsme tentokrát na jeviště vnést trošku jinou estetiku, než na jakou je naše publikum po léta zvyklé, jak se říká, chtělo to čerstvý vítr. Nové kostýmy jsou ale samozřejmě stále ovlivněny dobovým šatem. Mária Fulková navrhovala už v roce 2000 kostýmy pro novodobou světovou premiéru díla J. D. Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis, která byla uvedena ve Vladislavském sále Pražského hradu v rámci festivalu Europamusicale 2000 a projektu Praha 2000 – Evropské město kultury, právě s orchestrem Musica Florea řízeným Markem Štrynclem (režii a choreografii měl tehdy Marc Leclercq). Při společné práci jsme se my dvě setkaly například na festivalu Hudba Znojmo. Jde o vynikající výtvarnici se znalostmi historických kostýmů.

Kostýmní návrhy pro Bach Dansant Marie Fulkové
Kostýmní návrhy pro Bach Dansant Márie Fulkové. Foto archiv projektu

Každá jste se rozhodla zpracovat dvě ze čtyř suit. Můžete nějak postihnout stylovou odlišnost, nebo jste naopak pracovaly v tak úzkém kontaktu, že na pohled váš rukopis nerozeznáme?

HK: Samozřejmě že určité rozdíly mezi námi jsou, a jsou i vítané! Ráda říkám, že jsme si suity rozdělily jako Marius Petipa a Lev Ivanov Labutí jezero. Já mám liché suity, 3. a 1., Veronika sudé, 2. a 4. Program tedy „otevírám“ já, Veronika uzavírá jeho první polovinu, přestávka slouží k malé přestavbě, po které opět pokračuji já a Veronika představení uzavře. Při práci se potkáváme prakticky neustále, pomáháme si, konzultujeme… Jiné vidění je osvěžující a mě fascinuje sledovat, jak Veronika tvoří. Mládí má spoustu nápadů. Naplňuje mě pocitem štěstí, že v ní mám pokračovatelku s autorským rukopisem. Člověk se v tomto oboru může stát buď plagiátorem a recyklovat, nebo jde s odvahou do vlastní tvorby. Veronika má výborné hudební cítění. Občas jsem už už na pokraji, že chci zasáhnout a zastavit ji, ale pak si říkám: A proč vlastně ne? Je to nové. Společně už jsme si vyzkoušely choreografickou práci na díle Françoise Couperina, uvedly jsme suitu tanců nejprve pod názvem Portrét lásky, posléze rozšířenou verzi Královské koncerty. Tam jsme si ověřily, že tep tance se hledá obtížně, ale stojí za to se o to pokoušet.

Je Bachova hudba složitější v porovnání s dalšími autory, kteří také vytvářeli taneční suity?

HK: Bachovy suity se vzájemně nepodobají ani hudebním charakterem. Každá je jiná – a každá je složitá. Nabízí se jistě srovnání například s Jeanem-Baptistou Lullym nebo Andrém Camprou. Těžko říci, zda je Bachova hudba vyloženě obtížnější pro taneční ztvárnění, je zkrátka jiná. Například Air ve 3. suitě je krásná melodie, není ale snadné do ní vstoupit, takže jsem ji uchopila trochu „tajemně“. Složitě komponoval i gavoty, často nejsou srovnatelné s francouzskými. Je to tedy hudba, která především potřebuje jiný přístup.

VR: Připadla mi závěrečná část, grande finale, ale právě ta mi přišla pro tanečníky obtížněji uchopitelná, choreografii musím přizpůsobit jejímu náročnému rytmu. Gavoty ve srovnání s Couperinem mají u Bacha úplně jiný charakter, znějí spíš jako majestátní pochod. Badinerie balancuje mezi barokním stylem a stylem již nově nastupujícím, ani choreografie tedy nebude typicky barokní. Je ale ve scéně maškarního plesu, a tam je možné vše!

HK: Některé tance žily v mimofrancouzském prostředí delší dobu a etablovaly se více, například dvoudobý tanec bourrée. S ním si Bach nijak zvlášť nehraje, zatímco s gavotami ano. Možná ho taneční forma už „nudila“ a chtěl ukázat spíš své kompoziční umění, pro choreografa je ale pak obtížné do hudby proniknout a neutopit se v ní. Na druhou stranu, tance, jako je courante nebo forlana, jsou i u Bacha komponované v lullyovském duchu, bez experimentování. Tam moje duše mohla zajásat, že má před sebou známý materiál. Zato menuety vůbec jednoduché nejsou, ty dovedou pěkně zatopit, například mají předtaktí, což není běžné. Jak už bylo zmíněno, Air je ze suit patrně nejznámější melodií, kterou lidé mnohokrát slyšeli, ale nikdy neviděli zatančenou, takže je otázkou, jak splnit očekávání posluchače-diváka.

Bach Dansant, zkouška na sále (Veronika Rehbergerová a Barbora Šímová, foto H. Kazárová)
Bach Dansant, zkouška na sále (Helena Kazárová a Barbora Šímová). Foto H. Kazárová

Mnohé z těchto tanců měly v minulosti kořeny v lidové kultuře, lze to u jejich barokních forem ještě vysledovat?

HK: Prakticky nelze. Tehdejší lidové kořeny jsou přeneseny na takovou vzdálenost času i lokalit, tance prošly tolika změnami a rukama tolika tanečních mistrů, i po stránce hudby – jak už bylo řečeno, taneční suity komponovali J.-B. Lully, A. Campra nebo rokokově manýristický Jean-Philippe Rameau… V taneční formě i v hudbě tyto stopy vymizely. V choreografii jsem udělala snad jedinou drobnou výjimku u passepied. Skladba je hemiolická, má tak roztříštěnou rytmickou linku, že jsem si pomohla „lidovou“ minulostí a používám kroky z řetězových francouzských branles, ale je to spíš cesta časem, zpět do renesance.

Co má divák od Bach Dansant očekávat – a očekáváte vy něco od diváka? Měl by zřejmě především vědět, že nejde na dějovou inscenaci.

HK: Ideální je, když přijde divák a posluchač v jedné osobě. Kdybych měla pojmenovat, co uvidí a uslyší, je to roztančený koncert. Divadelní rozměr mu dodává především scéna Florea Theatra, posluchač by měl ale přijít s otevřenou myslí. Můžeme s jistotou říci, že Bach byl geniální skladatel. Diváka tedy zvu: Přijďte se podívat na Bacha.

VR: Bez mikropříběhů se tyto uzavřené tance neobjedou, takový podtext tam vždy je, už jen tím, že mezi tanečníky vždycky vzniká nějaký vztah. Děj ale není výchozím bodem, objevuje se postupem času během tvorby, vyplývá sám od sebe, někdy ho podpoří a vede i sama hudba.

HK: Je to podobné jako u současného tance, důležitá je linka inspirace v osobnostech tanečníků, od nich se odvíjí nálada i obsah, a také živý projev orchestru může výsledné vyznění velmi ovlivnit a změnit, mohou se objevit jiné akcenty, nebo dokonce i tempo, i když takovým změnám se snažíme vyhnout. Marek Štryncl je citlivý dirigent, umí vystihnout vnitřního ducha skladby. Je neocenitelná šance vytvořit živé obrazy, které vyvěrají z Bachovy hudby, právě s ním. Ještě bych ráda zdůraznila, že jsme nedělaly choreografii na ouvertury jednotlivých suit. Je to natolik koncentrovaná hudba, že by nebylo dobré vázat orchestr v jeho projevu tancem. Představení se tedy během večera čtyřikrát změní v čistě hudební koncert.

Zkoušíte s orchestrem?

HK: To by bylo příliš nákladné. Pracujeme s nahrávkami a s orchestrem nás čekají jen dvě zkoušky na „sehrání“ – jedna orchestrální zkouška a pak generálka. Ale s Markem Štrynclem a Musicou Floreou už máme za sebou tolik spoluprací, že si to můžeme dovolit.

Jaký si z přípravy premiéry odnášíte pocit?

VR: Obě vkládáme do přípravy maximum a tanečníci s námi. Obsazení tvoří osvědčení interpreti, ale máme také dva talentované nováčky. Přály bychom si, kdyby bylo možné uvádět reprízy a ukázat Bach Dansant také v mimodivadelním prostředí, protože jde o program, který lze uvádět i bez kulis, tak proč toho nevyužít. Podařilo se nám sestavit skupinu tanečníků, která si sedla i lidsky a naplno se přípravám věnují, na zkouškách ze sebe opravdu vydávají maximum fyzicky i psychicky, což není v dnešní době málo. I proto by bylo skvělé, kdyby se nám tuto skupinu tanečníků podařilo udržet a vystupovat dál v tomto složení.

Dodejme ještě, že na scéně divadla Florea Theatrum bude mít Bach Dansant premiéru 21. července ve 21:00 hodin.

Další čtení

Další čtení