Inscenační prvenství přitahují pozornost. Zvláště když jde o titul s výraznou zahraniční minulostí, který si dosud určitá jazyková kultura neosvojila. To v Česku donedávna platilo o muzikálu tří předních osobností americké neoavantgardy druhé poloviny 20. století Roberta Wilsona, Toma Waitse a Williama S. Burroughse The Black Rider, premiérovaném v roce 1990 v koprodukci hamburského Thalia Theater a festivalu Wiener Festwochen. Režisér Robert Wilson, který dílu vetkl nezaměnitelnou estetickou podobu, mezitím několikrát spolupracoval s pražským Národním divadlem, stejně jako pěvkyně Soňa Červená, jež byla součástí prvního německého nastudování. The Black Rider se po třiceti pěti letech, snad až symbolicky několik měsíců po Wilsonově smrti představil i zdejšímu publiku. V divadle Komedie jej jako poctu beat generation, kabaretnímu žánru a se smyslem pro ženské téma nastudovala režisérka Veronika Kos Loulová.
The Black Rider je adaptací libreta romantické opery Čarostřelec Carla Marii von Webera, kterou předtím Wilson také inscenoval. Mladý myslivec Max se uchází o ruku dcery polesného Agáty, kterou dostane, pokud nemine ve střeleckých závodech. Obava ze zkušební rány ho spolu s manipulací druhého myslivce Kašpara, který se snaží Maxovi škodit, vhání do spojení s temnými silami, od nichž si nechává ve Vlčí rokli odlít kouzelné neomylné střely. Autoři muzikálu zároveň vycházeli z původní lidové pověsti o černém myslivci, který se upsal ďáblu, aby získal čarovné koule, publikované v roce 1810 v Knize o strašidlech Johanna A. Apela a Augusta F. Launa. Na rozdíl od pozdější romantické verze je v ní nevěsta střelou smrtelně zraněna, její rodiče umírají žalem a samotný střelec končí v blázinci.
Hlavní muzikálový hrdina Wilhelm se proměňuje z myslivce v úředníka, kterému je jako muži pera a inkoustu na hony vzdálené zacházení se zbraní. Naději na sňatek s dcerou lovce, milovanou Katynkou, získává faustovskou smlouvou s Ďáblem, jenž mu nabízí magické kulky pod jedinou podmínkou, že jedna z nich trefí Ďáblem zvolený cíl. Poslední střela usmrtí v den Wilhelmovy svatby jeho nevěstu. Wilhelm se zblázní a připojuje se k předchozím obětem Satanovy lstivosti na ďábelském karnevalu. Ačkoli byl příběh založen na folklorní látce, nesl silné autobiografické prvky ze života duchovního otce beat generation, literárního experimentátora a autora muzikálového libreta Williama S. Burroughse, který při opileckém pokusu sehrát variaci na Viléma Tella zastřelil před očima syna manželku Joan Vollmer. Burroughs, závislý na opiátech, především morfinu, už tou dobou těžko rozlišoval mezi realitou a fikcí. Vlastní zavinění tragické nehody popíral a tvrdil, že nabitá zbraň upadla na stůl a samovolně vystřelila. V nepřítomnosti byl sice odsouzen, avšak nikdy uvězněn. Burroughs tvrdil, že právě tato tragická nehoda odstartovala jeho tvůrčí kariéru, což lze brát s jistou nadsázkou jako výsledek stavu iluzí omámeného umělce. Spisovatelův životní příběh naopak potvrzuje, že očekávání nemusí být vždy naplněna, přičemž Ďábla nereprezentuje jen postava z nadpřirozeného světa, ale třeba i nekontrolovaná závislost.
Z evidentních paralel mezi baladickou pověstí zpracovanou Williamem S. Burroughsem a jeho vlastním osudem opředeným nejednou legendou vychází i pražská inscenace The Black Rider. Režisérka spolu s dramaturgem Martinem Satoranským do „staré“ látky prozřetelně vstupuje a anabázi zamilovaného Wilhelma kombinuje s obrazy Burroughsovy reálné existence. Původní, namnoze magičtější poloha příběhu, která korespondovala s až groteskně hororovou scénickou expresivitou, pro Wilsona příznačnou, nabílenými obličeji interpretů a jejich stylizovanými úspornými pohyby (herci i předměty se dokonce vznášeli nad zemí), je uzemněna a zpřítomněna, a to i přesto, že se inscenátoři ani v nejmenším nesnaží o simulaci dneška.
Žánr true crime, který se aktuálně těší velké popularitě, do děje vnáší napětí a od začátku – otevírá se jím inscenace – dává tušit, že půjde o jiný než stereotypní převod scénáře. The Black Rider v Komedii má daleko blíž ke kabaretu než k původnímu muzikálu. Hovoří pro to přesně zvolená choreografie Martina Talagy, scénografické uspořádání prostoru – ať už hospoda, kde se Wilhelmovi zjevuje Ďábel, nebo bar v Mexico City, dějiště nešťastné Burroughsovy střelby, včetně dvourozměrných otočných dekorací – i celkové divadelně-revuální pojetí inscenace. Nejzřetelnější je v tomto ohledu podoba Ďábla stylizovaná do šantánové zpěvačky v rudých lodičkách, později metamorfovaná do pochybné existence, jakéhosi pouličního démona v koženém plášti s kapucí na hlavě a nabíleným obličejem. Podobně si ve filmu Sedmá pečeť představoval Smrt režisér Ingmar Bergman. Do role Ďábla je velice vhodně obsazena trans žena, Daniela Špinar. Svým vzrůstem ční nad ostatními, velice dobře zvládá obě polohy postavy, i když „mužská“ démonická jí sedí o něco víc. Pro Danielu Špinar, spojovanou v posledních dvou desetiletích především s divadelní režií, je to výjimečný návrat k herecké profesi.
Strhující je výkon Renáty Matějíčkové ve dvojroli Katynky a Joan Vollmer. Pozornost zaslouží nejen její pěvecká zdatnost, ale především herecké ztvárnění ženy jako předmětu touhy, ale i matky, jejíž smrti přihlížejí vlastní děti. Právě tato situace je jedním z nejsilnějších momentů, které pražská inscenace The Black Rider nabízí. Významné drobnosti, z nichž jsou role Katynky / Joan Vollmer utvořeny, s sebou nesou i nezanedbatelné ženské téma charakteristické pro tvorbu režisérky Veroniky Kos Loulové. Postavy obhájí i ostatní zúčastnění, i když ne vždy dokonalými pěveckými výkony. Ty předčí, ba dokonce významně dotváří herecká přesnost interpretů. Což znovu potvrzuje převahu zvoleného žánru kabaretu nad muzikálem. Mluví se česky, písně zůstaly v anglickém originálu. Aby nedocházelo k ostrým jazykovým střetům, jako tomu bylo například u staršího muzikálu Lazarus, posledního díla Davida Bowieho, uváděného shodně v divadle Komedie, kde působily přechody z mluvené češtiny do zpívané angličtiny jako pěst na oko, volí v The Black Rider hrdinové v činoherních pasážích kromě mateřštiny i anglické výrazy. Přechod mezi jazyky je daleko plynulejší a logičtější.
Městským divadlům pražským se již podruhé podařilo vytáhnout v domácím prostředí neuvedený šlágr a tímto gestem na sebe upoutat pozornost. V roce 2019 inscenovala 25 let po slavné premiéře epické drama Tonyho Kushnera Andělé v Americe. Příběh do jisté míry poplatný době ponechaný bez zásadnějšího dramaturgického výkladu či posunu k aktuálním reáliím tehdy vyzněl víceméně do ztracena. Obdobný osud rozhodně nečeká třicet let starou látku The Black Rider, jíž vdechli pražští tvůrci novou, zcela osobitou podobu.
Městská divadla pražská – Tom Waits, William S. Burroughs, Robert Wilson: The Black Rider. Libreto William S. Burroughs, Robert Wilson podle opery Carla Marii von Webera Čarostřelec, hudba a texty písní Tom Waits, překlad Jitka Jílková, Michal Zahálka, režie Veronika Loulová, dramaturgie Martin Satoranský, scéna Matěj Kos, kostýmy Vojtěch Hanyš, světelný design Jan Hugo Hejzlar, hudební nastudování Jan Aleš, Jana Vychodilová, choreografie Martin Talaga. Premiéra 29. listopadu 2025 v divadle Komedie (psáno z uvedení 10. prosince).
