V Brně vznikl nový divadelní festival věnovaný místnímu nezávislému divadlu. A ani na prvním ročníku jeho pořadatelé netroškařili, trval osm dní – od 4. do 11. října 2026 – a odehrával se doslova po celém městě. Právě tato prostorová rozptýlenost přitom může charakterizovat i samotnou brněnskou nezávislou scénu. Zatímco zřizovaná divadla sídlí převážně v centru, nezávislé soubory působí také v bytech, kavárnách a dalších prostorech, které bychom s divadlem na první pohled nespojovali. Dříve se říkávalo, že Brňáka za divadlem nedostanete dál než do centra. Festival brněnských nezávislých divadel však ukázal, že tato představa už dávno neplatí. Diváci zaplnili sály i místnosti mimo tradiční divadelní kapličky a potvrdili, že za nezávislou tvorbou jsou ochotni vyrazit i do méně obvyklých míst.
Svůj hlavní cíl – prezentaci tvorby brněnských nezávislých scén – festival naplnil bez zbytečného pozlátka, s důrazem na komunitní charakter. Festivalové dění se soustředilo do nově zrekonstruovaného kulturního centra CO.LABS, které fungovalo také jako místo, kde se dá mezi jednotlivými zážitky potkat, diskutovat a festivalově žít (případně si nechat pohlídat děti). Součástí programu bylo též několik debat, které otevřely klíčová témata současnosti jako odolnost tvůrců, fungování kultury v regionech či propojení studentů a studentek JAMU s nezávislou divadelní scénou.
Ředitelka festivalu Eva Lietavová brněnská nezávislá divadla definovala jako ta, která nemají zřizovatele. Jsou profesionální, ale paradoxně závislá na grantech a přízni diváků. Najdete je také na platformě brnenskadivadla.cz, která aktuálně zastřešuje šestnáct takových subjektů působících v Brně.

Každý soubor si inscenaci, kterou bude hrát, vybral sám, některá byla staršího data, jiná naopak měla první reprízu. Předseda festivalu Patrik Boušek hned v úvodním večeru přirovnal brněnskou nezávislou scénu k bufetu. A to festival potvrzoval, divákovi nabídl švédský stůl, kde si mohl vybrat, na co měl chuť. Někdo si dal činohru, jiný operu, další japonskou frašku anebo třeba komorní představení pro dva diváky.
Jenomže takový divadelní bufet není jen zábava. Člověka někdy rozbolí břicho, jindy mu zaskočí a občas dostane chuť na další chod, i když ještě nestihl zpracovat ten předchozí. Jaké tedy bylo festivalové menu?
Prázdný dům plný problémů
Festival zahájil soubor Ensemble Opera Diversa, tentokrát bez svých otců (Pavel Drábek a Ondřej Kyas), první reprízou komorní opery skladatele Adama Závodského Prázdný dům o rodině, která se vydává na duchovní cestu za očekávaným spasením. Vede je sektářka Anežka a prorok, který káže z obrazovky skrytý pod kapucí, jako by si odskočil ze severské krimi. Dcera Klárka začíná pochybovat a vtom se objevuje babička, která jako jediná léčku odhalí, přesto však rodinu nedokáže zachránit.
Hlavní téma sektářství, manipulace s vírou a hledání duchovního naplnění je jistě lákavé a aktuální. Ovšem tvůrci (režie a libreto Kateřina Křivánková, dramaturgie Vojtěch Balcar a Miroslav Ondra) jako by váhali, zda se vydat cestou dramatu, či ironické nadsázky. Z celé inscenace nejvýrazněji vystupuje právě postava babičky, kterou Zoja Mikotová ztvárnila bez pěveckých manýr, s civilním projevem a empatií (jde o mluvenou roli). Její jemný hlas a drobná gesta v sobě mají něco, co se ve zbytku představení ne vždy daří najít: skutečného člověka. Zatímco ostatní jako by občas ztvárňovali především téma, ona jednoduše hraje babičku.
Závěr přichází v podobě televizní zprávy, která oznámí tragický osud rodiny, ale na otázky otevřené příběhem neodpoví. Co se stalo s Anežkou a prorokem? Kam zmizela dcera? Současná opera si asi už na katarzi nehraje, mně však vzhledem k závažnosti tématu chyběla. Nejzajímavější na celé inscenaci je Závodského minimalistická hudba i její provedení (dirigent a hudební nastudování Patrik Červák), díky nimž určitě stojí za to na Prázdný dům zajít.
Tati, tati, ne, nebo jak to bylo?
Autorská inscenace ____tati z produkce CO.LABS v režii Alexandry Bolfové jde na dřeň v reflexi patologických vztahů otec–syn, toxických archetypů a mezigeneračních přenosů, ze kterých doslova mrazí v zádech.
Odehrává se ve vybydleném bytě v Bratislavské ulici. Prostor je barevný, ale poznamenaný šrámy, kříž v kuchyni a vitrína plná nostalgických skleněných zbytečností zrcadlí vytěsněné vzpomínky a nefunkční vzorce chování. Celý byt působí jako tělo, které už dlouho něco bolí, ale musí to nějak přežít.

Příběh rodiny, hlavně otce a synů, se rozbíjí na fragmenty, jež jsou vyprávěné z různých úhlů pohledu a složené ze vzpomínek. Matka zůstává kdesi v pozadí, přítomná především svou bezmocí. Jenže vzpomínky nejsou žádný spolehlivý archiv. Každý si pamatuje něco jiného, každý si minulost upravuje. Možná si potřebuje vyrobit takovou verzi, se kterou se dá přežít další den. Která verze je však pravdivá? Ta, kterou si pamatujeme, nebo ta, kterou potřebujeme zapomenout? A je nutné tu pravdu znát?
Ondřej Kolín a Mark Kristián Hochman rozehrávají vztahovou destrukci s energií, která se chvílemi nebezpečně přibližuje skutečnému násilí. Změny jednotlivých postav jsou rychlé, někdy stačí si jen nasadit brýle a čepici a už je před námi někdo s naprosto jinou energií. Působí to až děsivě. Vždyť i v běžném životě někdy stačí málo, aby se člověk, kterému věříme, proměnil v někoho, kdo nám může ublížit.
Navíc všechno vidíme a slyšíme z bezprostřední blízkosti. Tady se totiž nehraje na pohodlnou divadelní vzdálenost. Sedíme v cizím bytě, v cizí paměti a máme pocit, že jsme se ocitli u něčeho, u čeho bychom raději nebyli. Přesně taková je síla této inscenace. Nemůžeme odejít do bezpečí pouhého pozorování, a i kdybychom se vzdálili do jiné místnosti, stejně to uslyšíme a energii ucítíme. A závěrečný monolog otce, který jako by na chvíli uvolnil sevření celého příběhu, nepřináší jednoduché smíření. Člověk si cestou z představení může uvědomit, že na tomto místě se něco podobného opravdu mohlo odehrát, vždyť jsme na hranici dvou světů. Tady začíná brněnské ghetto, ale za rohem už je lepší čtvrť, a dokonce výhled na Národní divadlo. Z jednoho ze sousedních bytů se line romská hudba, všude kolem vládne chaos a doslova bordel. Hned u vedlejšího vchodu panuje klid a pořádek, ale dveře chrání silné železné mříže.
Dva diváci, dvě figurky a jedna dějinná paměť
Divadlo DIP nabízí v Problémových spolužácích zvláštní druh divadelního zážitku, kterému říká „autoteatro“. Žádné hlediště, žádná bezpečná tma. Jen dva diváci nebo vlastně v tuto chvíli i herci, stůl, dvě figurky, stuha, svíčka, tužka, zápalky, očíslované obálky a sluchátka. Z nich se kromě vyprávění ozývají také pokyny. Vezměte figurku, navlékněte si náramek, otevřete obálku, uvažte provaz. Posloucháte. Děláte nebo opakujete vyřčené. A pod rukama se vám a vašemu společníkovi rodí příběhy dvou lidí, které zasáhla válka i politické procesy padesátých let – Jany Kaněrové a Zdeňka Adamce, narozených v roce 1934, spolužáků Jany Horákové, dcery Milady Horákové. Dějiny se tu neskládají jen z velkých událostí, ale z malých, někdy až absurdně obyčejných věcí. Plastový vojáček, bonbony – předměty, které by v jiném kontextu mohly patřit do dětského pokoje – se mění v nositele vzpomínek, strachu a násilí.

A pak je tu to nepříjemné vědomí, že o osudu člověka často nerozhoduje jen to, co udělal, ale také doba, do níž se narodil, lidé, které znal, a moc, která si usmyslela, že jeho život bude vypadat jinak. Já jsem si vytáhla Zdeňka, který se nedostal na Akademii výtvarných umění, a dokonce shodou okolností skončil v kriminále. Ne proto, že by to byl kriminálník, ale protože odsoudil zásah v Maďarsku a vymezil se i proti vedoucí úloze komunistické strany ve vedení našeho státu.
Problémoví spolužáci v režii a dramaturgii Moniky Okurkové a kolektivu ukazují, že divadlo se nemusí vždycky odehrávat na jevišti a divák nemusí být vždycky jen divákem.
Japonsko na vodě a na stromě
Divadlo kjógen se na festivalu představilo dvojicí frašek, jež dokazují, že lidská pošetilost se od 14. století zase tolik nezměnila. V Ukradené vodě se tchán se zetěm dostávají do sporu o vodu na sousedních rýžových polích. Z banálního problému vzniká šarvátka, obyčejná rodinná neshoda se mění v boj o princip. Ve frašce Horský asketa zlodějem tomelů se zase ukáže, že ani duchovní zkušenost člověka nezbavuje hladu, touhy a pokušení. Mnich vracející se z pouti dostane chuť na ovoce z cizího stromu, ale je přistižen sadařem, jenž ho místo trestu začne nutit k absurdním kouskům, které vyvrcholí pokusem o „vzlétnutí“.
Japonská fraška kjógen stojí na stylizaci a pohybové, hlasové či řečové přesnosti. Rozhodně se nesnaží napodobovat běžný život. A přesto je v ní cosi velmi lidského. Brněnské Divadlo kjógen k dosažení tohoto účinku nepotřebuje ani nádhernou japonskou scénografii, ani rekvizity, stačí mu kostýmy, tělo, hlas a skvěle zahraná nešikovnost. Z dnešního pohledu navíc můžeme frašku Ukradená voda číst jako ekologické drama.
Na konci světa se také musí čůrat
Ekologickou výzvou jsou však hlavně Extrémofilové od bazmek entertainment v režii Evy Lietavové. Když se totiž na scéně potkají ledovec, mikrob a vědec, zjistíme, že klimatická krize už je dávno tady a my se nacházíme v místě, odkud se už nejde vrátit. Ani do klidného města uprostřed Evropy, ani do časů, kdy ekologická úzkost byla jen jedním z nezábavných titulků v novinách. Na konci světa už opravdu nezáleží na tom, kolik vyděláváte, co jste vystudovali ani jak vysoko jste vystoupali po společenském žebříčku. Když kolem vás na půl roku zapadne slunce, začínají být důležitější otázky úplně jiného druhu.

A i když tato formálně vlastně klasická činohra působí ze začátku jako komedie, úsměv vám ztuhne na tváři mrazivým obrazem vyústění klimatické krize, které nás možná jednou čeká. A po nás samozřejmě potopa.
Antigona, která si chce vzít Haimona
Klasická tragédie, ale odehraná mezi poloprůsvitnými antickými sloupy a v současných kostýmech. Taková je Antigona Divadla Aldente, jež propojuje profesionální herce s herci s Downovým syndromem. Nejde přitom o žádnou arteterapii. V podání tohoto souboru a v režii Jitky Vrbkové se hendikep rozplývá v neuvěřitelné křehkosti, bezelstnosti a emocionální síle.
Sofoklovo dilema, zda se podřídit zákonu, který považujeme za nespravedlivý, nebo jej porušit, neztrácí na aktuálnosti. Inscenace vznikala v době covidové pandemie, kdy tato otázka nabyla na naléhavosti. Neméně podstatná je dnes otázka viny: Kdo je skutečně vinen a kdo má právo o vině rozhodovat?
Klasický text se prolíná s vyprávěním a komentářem, přičemž tvůrci se nebojí humoru, nadsázky ani ironie. A pak přichází něco, co antická tragédie obvykle nenabízí: možnost volby. Diváci nerozhodují pouze o vině Antigony či Kreonta, ale mohou ovlivnit i samotný závěr. Ano, i Antigona se může dočkat svatby a příběh, který od počátku směřuje k tragédii, může skončit happy endem. Tento rámující motiv vnáší do nespravedlivého světa antické tragédie nečekanou možnost šťastného konce. Neznamená to však, že by inscenace popírala závažnost původního příběhu.
Na závěr delikatesa: Mikro-teatro servíruje hororovou grotesku
Festival brněnských nezávislých divadel jsem nestihla ochutnat celý. Některé inscenace jsem viděla už dříve na premiéře, například performanci Scales souboru Orbita, kterou považuji za jeden z jeho mimořádně zdařilých počinů. Jiné mi, bohužel, unikly úplně. A tak na závěr alespoň jedna poslední delikatesa.
Právě tu – s velkým D – naservírovalo Mikro-teatro. V hororové grotesce s absurdní příchutí v režii Veroniky Poldauf Riedlbauchové se divák ocitl v komorním prostředí bytu básníka Zena Kaprála. Jako bychom se přenesli do poloviny 16. století, do časů takzvaných Wunderkammern, kabinetů kuriozit – místností, v nichž se shromažďovalo všechno extravagantní, neobvyklé a podivné, aby se tím jejich majitelé mohli pochlubit a upevnit své společenské postavení. Jenže tady se kuriozity nejen vystavují. Tady se také ochutnávají.

Sotva se divák usadí, na dveře už klepe první a jediný host. Pokud má nějaké stížnosti na jednotlivé chody, může se svěřit alespoň havranovi sedícímu na větvi nad stolem. Tomu jedinému, zdá se, lze říct všechno – klidně ve všech světových jazycích. Představení staví na hravosti a nadsázce: do některých pokrmů se totiž můžete doslova zamilovat, i když jim zrovna vypadává oko, které navíc musíte sníst.
Delikatesa rozehrává hru s odporem a přitažlivostí, bizarností a potěšením. Co všechno jsme ochotni pozřít, když nám to někdo naservíruje jako výjimečný zážitek? A co se stane, když přijde na řadu poslední delikatesa?
To už neprozradím. Některá menu je zkrátka lepší ochutnat sám.
Jaké menu bude příště?
Festival připomněl, že nezávislá divadelní scéna rozhodně není synonymem pro amatérismus, malý rozpočet ani příležitostnou kulturní aktivitu několika nadšenců. Nedivadelní prostory mají svou poetiku a vyplatí se kvůli nim překročit nejen hranice centra, ale i svoji komfortní zónu.
Festivalový bufet má za sebou první týden fungování. Někdo odchází nasycený, jiný lehce otrávený, další už přemýšlí, co si dá příště. Některá představení zanechala silnější dojem, jiná otevřela zajímavé téma. Někde fungovalo herectví, jinde nápad či především samotný prostor, do něhož jsme se na chvíli dostali. Festival však ukázal, že Brno není jen městem, odkud se za experimentálním divadlem stěhuje (tvůrci) a odjíždí (diváci) do Prahy. Zajímavé divadlo tu vzniká, a někdy dokonce v bytě, do nějž bychom se jinak báli vstoupit.
Nezbývá než doufat, že příští ročníky nabídnou stejně plnohodnotné menu, které už nebude složené ze starších kousků, ale těch nejnovějších.

