Výprava na letošní ročník vynikajícího slovenského divadelního festivalu Nová dráma/New Drama se v kontextu aktuální, značně neblahé politické situace panující v naší sesterské zemi jevila coby naprosto nevyhnutelná záležitost. S intenzivní radostí jsem si tedy sbalil svých pár švestek a vydal se všanc opojné atmosféře událostmi nabitého šestera hektických májových dní. Přijměte prosím následující řádky jako pestrý kaleidoskop úderných vjemů. Ve chvílích, kdy se vůkol drolí základní demokratické principy a i dlouhá léta pečlivě profilované akce postupně podléhají plíživé komercionalizaci, je důležité setrvale podporovat odvážně definované projekty. Finančně, přátelskou návštěvou či publikační činností. Tak tedy, po hlavě do divokého víru. Neohroženě vstupte!
Za složení letošní finální soutěžní kolekce, čítající devět současných inscenací, je přímo zodpovědná dramaturgická rada, složená z reprezentantek a reprezentanta mladší odborné veřejnosti Ivany Topitkalové, Alexandry Rychtarčíkové a Karla Mišovice. Trojhlavá saň až na sporé výjimky, jež v našem následujícím průjezdu rozhodně nemineme, prokázala náležitou erudici, kritický odstup a rovněž smysl pro v zásadě vyrovnaný poměr divadel zřizovaných i nezávislých. Jejich výběr poskytl relativně reprezentativní, patřičně komplexní přehled o slovenských uměleckých aktivitách, věnovaných aktuální dramatice. Euforii z výborně zorganizované akce bohužel ve finále poněkud zakalilo skandální zjištění, že Rada Fondu na podporu umění, jmenovaná ministryní kultury Martinou Šimkovičovou a z pozice předsedy vedená bezskrupulózním režimním posluhou Matúšem Oľhou, hned několikrát svévolně změnila návrh odborné komise, zamítla finanční podporu a do existenční nejistoty tak rázem uvrhla řadu respektovaných progresivních divadelních subjektů, mezi něž přirozeně patří i letité opory Nové drámy.
Program 21. ročníku byl slavnostně zahájen sugestivním projevem světově renomované irské dramatičky Mariny Carr, v němž osobně přítomná patronka letošního klání nevolala po ničem menším než po mezilidské harmonii. Na suverénní vystoupení sympatické světové superstar bezprostředně navázala inscenace Slovenského komorního divadla Martin Kolesá / The Wheels, u které autor dramatické předlohy Peter Lomnický opětovně spojil své síly s tvůrcem vpravdě renesančního rozletu, režisérem Jozefem Vlkem, a s jeho dvorní choreografkou Stanislavou Vlk Vlčekovou. Komplikovaná pohybová partitura sice zúčastněné umělce jednoznačně usvědčuje z jejich komplexní připravenosti poddávat se i jiným než veskrze činoherním úkolům, zejména v první, úmorně se vlekoucí půli je ale neúnosně zatížená samožerným artismem, který se marně snaží zastřít trivialitu předvídatelného textu, mocně vysávajícího takřka komplexní coolness výrazovou škálu, jež je zde nepřekvapivě kombinována s rádoby skandálními devadesátkovými reáliemi. Ve finální části se snobské skotačení naštěstí částečně pročistí, aby obnažilo do exkluzivního obalu oděnou, přesto však značně rutinní mordýřskou baladu. Variace na raného Mayenburga, šmrncnutého příchutí borovičky? Příště raději knihu!
Znepokojení z úvodního šunkového nářezu naštěstí rázně zaplašily úterní hlavní chody. Startovalo se vtipnou i vzrušující mistrovskou lekcí Mariny Carr, která potěšila osobitým pohledem na Aischylovu Oresteiu i ukázkami z vlastní autorské variace na zničující vztah Agamemnóna a Klytaimnéstry Dievča na oltári (2022), aby vzápětí pomohla do světa vyslat publikaci slovenského Divadelního ústavu s novými překlady jejích her Láska a lúčenie: Divadelné hry.
Sympatická umělecká úderka Uhol_92, vedená režisérkou Alžbetou Vrzgula, v okouzlující přátelské zóně Nové Cvernovky, již tímto vřele doporučuji k návštěvě, uvedla strhující show Happy End, která kreativně ohledává hranice starých mýtů, rozmarně si pohrává se společenskými rituály a potměšile (sebe)ironicky interpretuje řadu provařených popových songů. Inscenace, již bych v blízké budoucnosti velmi rád zažil okupovat řadu našich domácích podniků. Lukulská laskomina, v níž se režijní virtuozita šťastně potkává s nezměrnou hereckou energií.
Hegemonie Slovenského národního divadla
Scénická adaptace esejistické novely Pavla Vilikovského Pes na ceste svou komplexní festivalovou odyseu právě prodělává a i na domácí scéně Slovenského národního divadla (SND) je nefalšovaným diváckým sukcesem, jenž své publikum zjevně přitahuje silou srovnatelnou s nejsilnějším Tatranským čajem. Není tedy vůbec divu, že vstupenky do bratislavského mramorového činoherního mauzolea jsou momentálně žádanější než lupeny na Elán. Pařízkovy oblíbené výrazové prostředky opět zodpovědně slouží nemilosrdnému sarkasmu, zamířenému na specifické slovenské národnostní rysy. Divadlo veřejnoprávní, nekompromisní i komplexně herecky naplněné. Bouřlivý ohlas, který následoval představení, i navazující prohlášení nesouhlasu s vládním marasmem budiž důkazem. Parádní završení druhé sady!
Festivalová středa zaútočila dvojicí komorních, avšak z hlediska formy i obsahu značně kontrastních projektů. Schwanengesang D957 / Labutia pieseň hudebníka, operního pěvce a režiséra Petera Mazalána je pokračováním jeho setrvalé snahy propojovat blízké vesmíry vážné hudby a scénického umění prostřednictvím hluboce osobní výpovědi o mnohdy neradostných věcech. Schubertův písňový cyklus na texty Ludwiga Rellstaba a Heinricha Heineho doplňují části autorsky signované Janou Bodnárovou. Funerální atmosféru postupně prozařují nestárnoucí herecké divy Jana Oľhová a Táňa Pauhoufová, jež svým charismatem dokážou naplnit nadějí i natolik vážné téma, jako je rakovina. Očistný hraniční zážitek na pomezí koncertu a kontemplace.
Inscenace Outcast, kterou program Nové drámy pro rok 2025 zpestřily prešovské Slzy Janka Borodáča, vedené režisérkou Júlií Rázusovou, okamžitě zaujme srdnatou kombinaci divadelního převodu Zweigova memoárového arcidíla Svět včerejška s aktuální autorskou zpovědí. Výsledkem je dráždivá jevištní paralela mezi dvěma epochami, které by slušela jen decentně pokrácená stopáž i pozornější dramaturgický dohled, který by eliminoval zbytné tematické repetice a vyostřil tak gradaci jinak pozoruhodného, ambiciózního a nepochybně důležitého kusu. Chválím a doporučuji!
Čtvrtý den se nesl ve znamení poměrně divokého souboje alternativy a kamenného divadla. Transcendentální performance Život, zázraky, extázy a zjavenia blahoslavenej panny, sestry Juany de la Cruzbratislavského Batiskafu, tvořícího v kulturním centru P*AKT, je niternou studií i křehkým spirituálním mysteriem, jež neortodoxně i s lehkým nadhledem tematizuje boj o vlastní, nejen genderovou identitu. Vizuálně vypiplané, zhruba hodinové seanci však chybí obecnější přesah i snaha o důvěrnější kontakt s publikem. Hluboce intimní sdělení zůstalo zapouzdřeno v sobě, sužováno příliš stereotypním temporytmem.
Druhý úder SND opětovně stvrdil vysokou formu zdejší činohry, umělecky dlouhodobě spravované Miriam Kičiňovou. Inscenace Tatarka, která atraktivně kříží fragmenty z díla s životními osudy titulního literáta, je další divácky vděčnou, vizuálně vtahující příležitostí pro nepovrchní nahlédnutí do nejednoduché minulosti vlastního národa. Spoluautor kompilátu a režisér Dávid Paška ve svém režijním rukopise neklamně snoubí poetickou inspiraci hned dvěma svými inspiračními vzory, duchovními guruy Martinem Čičvákem a Dušanem Pařízkem. Dynamická dějinná mozaika odhodlaně vzdoruje unylosti dramatizované hodiny dějepisu a je naštěstí dostatečně sdělná i pro osoby blíže neznalé Tatarkových eskapád. Je univerzálním i adekvátně působivým poselstvím o nejednoznačnosti výjimečného lidského osudu, uvízlého v soukolí dějin, v němž se jevištní suverenita Roberta Rotha vtipně utkává s těkající machou zasloužilého televizního rutinéra Tomáše Maštalíra a opulentní, avšak nanejvýš funkční scéna Julia-Leona Seilera přehledně rýsuje řadu zásadních znaků typických pro 20. století. Národní divadlo hladce spojující generace a nerezignující na společenský apel. Co bychom za to naší matce stověžaté dali? Minimálně skutr.
Hlavní programová nadílka Nové drámy byla završena tandemem inscenací, jejichž dramaturgické zařazení vyvolalo největší rozpaky. Smutná správa zo smutnej krajiny košického Divadla Na Peróně sice nepostrádá hereckou obětavost, imponující kolektivní souhru a koneckonců ani svůdnou, skoro hororovou atmosféru, svojí podobou i zvolenou poetikou však uvízla v letech dávno minulých a s dnešní současností se zeširoka míjí. Na stranu druhou ale přináší alespoň funkční, lehce bizarní spojení formálních odkazů na uměleckou tvorbu Samuella Becketta, Davida Lynche, Nicka Cavea i Toma Waitse. Makabrózní ultra retro.
Razantní vykřičník se pak vznáší nad volbou, jež letošní soutěž uzavřela. Nebylo totiž naprosto třeba plýtvat jedním místem v nadupaném pelotonu pro další zbytečný sériový výlisek z tvůrčí dílny divadelního všudybýlka Mariána Amslera, unavené dlouholetou nadprodukcí. Upachtěná realizace dramatické skici německo-švédské dramatičky Maji Zade Status Quo navíc vystavuje nepěknou vizitku vespolným schopnostem souboru Městského divadla Žilina, který přímočarý konstrukt, rádoby progresivně žonglující s převrácením genderových stereotypů, nedokáže povýšit na víc než na primitivní lokální řachačku, jež by prudila i na skrovné ploše pětiminutového kabaretního skeče. V celovečerní stopáži se však stává nekonečným martyriem, jemuž vládne nulová gradace, herecká bezmoc, absence režijních výbojů a velmi, velmi nedostatečný zpěv. Zlaté časy Small Town Boye jsou, zdá se, nenávratně pryč. Hořká pilule na závěr jinak bujných hodů. Proč?
Sobotní loučení nejprve potěšilo výtečným Trojbojem, který ve stručné, přesto však kreativní zkratce režiséra Jakuba Matejčíka formou scénického čtení představil hned trojici textů vzešlých z tradiční dramatické soutěže Dráma 2024. Poslední večer pak patřil vyhlášení konečných výsledků, jež očekávaně i právem potvrdily letošní hegemonii SND. Cenu Grand prix i Cenu bratislavského diváka si totiž odnesl Pařízkův Pes na ceste, zatímco porota studentská si nejvíce smlsla na Tatarkovi. Zvláštní cenou poroty pak byli za svou víru v sílu divadla oceněni všichni účinkující hlavního programu.
Jednadvacátý ročník Nové drámy byl zároveň labutí písní loučící se dlouholeté ředitelky slovenského Divadelního ústavu i ND Vladislavy Fekete, kterou v nejbližší době čekají další důležité pracovní výzvy. Nutno říci, že festival se díky setrvalé péči fantasticky sehraného organizačního týmu New drama queens and kings, jemuž tímto zdávám hold, nachází ve formě ideální k dalšímu utěšenému růstu. V ideálním poměru totiž zahrnuje příkladnou péči o současné, nepovrchní a tematicky vzrušující divadlo. Je epicentrem vzdělávání, zábavy i navazování kontaktů, jež navíc pružně reaguje na akutní problémy světa. Průkazným argumentem je i bohatý doprovodný program, který letos mimo jiné zahrnul i Fokus věnovaný Gruzii, představení prestižního rumunského festivalu v Sibiu či mezinárodní konferenci věnovanou možnostem využívání umělé inteligence ve scénickém umění.
Nová dráma je krásná, nebojácná a navzdory těžkým dobám vzkvétá. Nechť ji tedy nadále provázejí vyprodaná, freneticky tleskající hlediště. Budu se s radostí vracet. Grandiózní díky!
