Calixta Bieita pozval ředitel pražské Opery Per Boye Hansen už opakovaně. A svěřil mu tituly v našem operním kontextu významné, především obě opery Leoše Janáčka, Káťu Kabanovou a na konci minulé sezony i Její pastorkyňu. Setrvale upozorňuji na to, že Hansen tradice opery Národního divadla a její další směřování neodvozuje z českého repertoáru a pozlacené zlaté kapličky nad Vltavou, na kterou se čeští vlastenci složili po troníčku, jak zní jedna z oblíbených národních legend a přímá součást národního symbolu, jímž se Národní divadlo stalo. Naopak okázale ctí tradice pražské německé opery, umělecky daleko integrálnější součásti evropského operního umění, a přes ni směřuje deklarovanou cestu mezi současné evropské operní domy. Jistě, je to diskutabilní už proto, že Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů – přinejmenším – patří do evropského operního divadla, ale nechme si pro tuto chvíli zajít chuť na polemiku. Bieito jako nesporně zásadní osobnost operní režie přelomu století má potvrdit Hansenovo úsilí vymanit pražskou operu ze zdejšího národního sebezahledění. Lze tu načrtnout letmou analogii se zdejší politickou situací, která se také nemůže zbavit lokálního omezení, a výsledky posledních voleb to jen dokazují – většina voličů fanaticky odmítá prožluklé intelektuální novotáře, co se paktují s cizinou, a peníze, které by „naši lidé“ mohli pohodlně propít a projíst, cpou Ukrajincům a do zbrojení na další válku.
Když se stručně vrátím k Její pastorkyni, Bieito razantně odmítl tklivý obrázek zdravého venkova narušeného jediným alkoholikem Števou, který poničil život Jenůfě a Kostelničku dohnal k vraždě dítěte. V jeho inscenaci chlastají všichni, souloží dokonce i starosta pod stolem na Jenůfině svatbě (podezírám Bieita, že zná a cituje Formanův film Hoří, má panenko), Stárek uhání místní holky a tak dále. Však se na Kostelničku, která kárá Jenůfu, dívají všichni s potutelným úsměvem. K čemu jsou jim nějaké morální či etické imperativy! I to známe ze současných voleb. Laca je jediný trochu lepší proto, že je mentálně narušený a většinová společnost ho pobaveně odmítá – počínaje jeho babičkou! Když by se ve finále opery měli Jenůfa s Lacou sevřít v náručí, protože poznali, že pravá láska je důvěra ve společnou cestu životem za všech okolností, a Janáček k tomu složil nebesky nádhernou hudbu, Laca sedí na židli a ukusuje ze svatebního dortu – cynik Bieito věděl, proč z něj udělal prosťáčka. Režisérka Veronika Kos Loulová v Olomouci celý závěr škrtla, protože podle ní dnešní sebevědomá žena nepotřebuje manžela, a místo Janáčkovy apoteózy lásky nechala všechny kolektivně zazpívat neumělou amatérskou písničku – inu, i to je významuplné. Kritika v Bieitově režii opět shledala prznění národního klasika, podobně se diskutovalo i na sociálních sítích. Mimochodem, zaznamenal jsem tam i komentář, necituji zpaměti doslova přesně, že za toto nakládání s klasiky může Fialova pětikolka.
Lekce je třeba opakovat, klidně do omrzení, i když nemyslím, že by je někteří z dnešních operních kritiček a kritiků vůbec kdy pochopili. Vědí přece dobře, jak se opery mají inscenovat, vždyť nejlepší a pro všechny časy závazný režisér každé opery je autor sám. Stejně jako vědí voliči hnutí ANO, že data předkládaná ve volbách vládou jsou falešná, důkazy na to nepotřebují a přemýšlet o problémech už vůbec ne. Stačí věřit jednou provždy!
Úvodní premiérou letošní sezony Národního divadla se v budově Státní opery stala opera Idomeneo, první opravdu významné a přelomové dílo W. A. Mozarta, které napsal a premiéroval v roce 1781 v Mnichově. Příběh krále Idomenea, který by cestou od dobyté Tróji zahynul i se svými bojovníky v bouři, kdyby Neptunovi za záchranu neslíbil, že mu obětuje prvního člověka, kterého na břehu spatří. Je jím však jeho vlastní syn Idamante, mladík zamilovaný do Ilii, dcery trójského krále Priama, tedy poraženého nepřítele. Idamanteho miluje také krétská princezna Elettra, její konflikt s Iliou nese stopy nároku „našeho“ člověka proti přivandrovalci. Syn s otcem mají mezi sebou spory, které se zpravidla dávají do souvislosti s ostrým rozchodem Mozarta s jeho otcem v době kompozice opery. Bieito je pojal ryze generačně, a politicky – Neptun sice slib oběti odpustí (z orchestru ho skvěle zazpíval Zdeněk Plech), vládu však přebírá Idamante s Iliou, opera seria tedy správně končí smírem, i když u Mozarta už hořkým. A Bieito nic nepřisladil, naopak formoval spíš temné obrazy, jimiž připomínal souvislosti událostí příběhu se současným světem. Prostor formuje několika neustále přeskupovanými vysokými průsvitnými panely, které odpovídají obvyklé monumentalitě antických příběhů, je možné je sestavovat do nejrůznějších sestav pro konkrétní obrazy a také nádherně nasvítit, případně doplnit projekcí. A nenajdeme tu jediný jaksi historicky věrný obraz, Bieito důsledně připomíná historické paralely událostí, nejvíc současné geopolitické konflikty. Mozart operu vybavil ohromujícími sbory, které možná o století předběhly vývoj opery až někam k Verdimu, sboristé Státní opery je interpretovali pěvecky i pohybově famózně. Bieito je pojal jako tradiční antický chór, který komentuje dění a vystupuje v něm v různých úlohách, třeba působivě připomíná imigranty ze ztroskotaných lodí, což se tu přímo nabízí, ale také lid protestující proti svému vládci nebo třeba záchranáře. Sbory skvěle připravila nová sbormistryně Zuzana Kadlčíková a zpěváci party předvedli s vrcholnou emocí v hlasech i pohybech a gestech, impozantní! Stejně Bieito vedl sólisty, vyhrocené emoce promítl do chování postav a dodal tím provedení Mozartovy vášnivé hudby podstatnou jevištní kvalitu.

Postavy už oblečením připomínají dnes dobře známé typy: Idomeneo v dramatickém podání amerického tenoristy Evana LeRoye Johnsona je vládce vyzbrojený aktovkou a lejstry, tedy typický úředník namísto očekávaného hrdiny, jeho syn (part původně psaný pro kontratenora, tak by myslím vyšel ještě lépe), obsazený švédskou mezzosopranistkou Rebeckou Wallroth, je ne úplně dospělý bouřlivák proti establismentu, Ilia ve žluté vězeňské teplákové soupravě také patří k nevítaným imigrantům, ruská sopranistka Jekatěrina Krovatěva jí dodala lyrický výraz čistého projevu a pokoru lidí ze dna společnosti. Postavu Elettry Petra Alvarez Šimková místy vyhrotila do zuřivosti, ale nechyběly ani polohy lyrické a sebezpytné. Ostatně všechny postavy neustále zpívají o svých emocích a každý z interpretů si zaslouží obdiv i za jejich přesné provedení v různých situacích. V přesném a spíše romantizujícím – a správně! – nastudování specialisty na starou hudbu a Mozarta Konrada Junghänela je inscenace nabita elektrizující energií, která vyzněla i v pro tuto hudbu nepříliš vstřícném prostoru Státní opery.

Ve spíše odtažitých recenzích jsem se dočetl i cosi o nudném večeru. A o nesrozumitelných detailech jevištního dění. Třeba proč si postavy neustále zouvají boty? Co znamenaly prázdné plastové kanystry, vysypané na začátku druhé poloviny večera s rachotem z rybářské sítě na jeviště, Ilia je při své árii rozsvěcovala jako lampičky, nakonec je sboristé sbírali do obřích plátěných tašek – ekologický apel? Ropnou krizi? Nevím a nerad luštím v inscenacích podobné rébusy. Jenže emocionálně mi Bieitovy záhadné, zřejmě symbolické aktivity nevadily, naopak podpořily prožitek operního zamyšlení nad podstatou současné civilizace, která se nám možná rozpadá před očima.

Tedy já se věru nenudil. A kvitoval jsem s povděkem další lekci Calixta Bieita pražskému opernímu divadlu, zdejším divákům a zdejší operní kritice. Vznikla v důstojné koprodukci s předním evropským operním domem La Monnaie / De Munt, proslulým vytříbenými inscenacemi.
Národní divadlo Praha, Státní opera – Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo. Opera seria o třech jednáních, libreto Giovanni Battista Varesco. Zpívá se v italském originále, německé, anglické a italské titulky. Hudební nastudování a dirigent Konrad Junghänel, režie Calixto Bieito, scéna Anna-Sofia Kirsch, kostýmy Paula Klein, světelný design Reinhard Traub a Calixto Bieito, videodesign Adria Reixach a Lukáš Panoch, sbormistryně Zuzana Kadlčíková, dramaturgie Jitka Slavíková. Sbor a orchestr Státní opery Praha. Premiéry 25. a 28. září 2025 (psáno z reprízy 12. října 2025).

