Benin je kolébkou náboženství vodun a pamětí doby otroctví. Taková představa se nám nejspíš vybaví při vyslovení jména tohoto západoafrického státu. Je ale také zemí se silnou divadelní tradicí a líhní talentovaných tvůrců a tvůrkyň. Právě o nich především bude následující reportáž.
Beninské stopy v Čechách
Jeden z vůbec prvních divadelních impulzů ke mně Benin vyslal v podobě dramatika Josého Pliyi, dnes jednoho z poradců současného prezidenta Patrice Talona. Jeho hra Maska Siky v překladu Matyldy a Michala Lázňovských vyšla v edici Současná hra Divadelního ústavu v roce 2004, kdy byl autor také hostem 3. ročníku Tvůrčí Afriky. Pro Český rozhlas Vltava ji pak natočil Ivan Chrz. Své diváky našlo i Pliyovo drama Syndrom dobrodince (Le Complexe de Thénardier) v překladu Jana Tošovského a režii Lucie Málkové. O patnáct let později reprezentoval v Praze na 15. ročníku Tvůrčí Afriky nastupující generaci beninských dramatiků Sédjro Giovanni Houansou (v současnosti pracovník ADAC – Agentury pro rozvoj umění a kultury při beninském ministerstvu kultury) a překladatelé Lázňovští při té příležitosti přeložili jeho hru oceněnou Prix RFI s názvem Nothing’s Land (Les Inamovibles). V Čechách a na Moravě navíc žije aktivní beninská komunita, která například každoročně pořádá oblíbenou akci Jak chutná Benin. A v Praze také působí beninský herec Maxime Mededa, jehož momentálně můžete vidět třeba v Ypsilonce nebo v divadle ABC. Poměrně dlouho jsem tedy měla beninské divadlo ve svém hledáčku. Až se mi předloni otevřela možnost získat na cestu do Beninu grant z Plánu národní obnovy a poznat ho zblízka.
Arttistik Africa – chlouba beninské kultury
Do Beninu jsem odletěla na konci listopadu loňského roku a strávila tam skoro tři týdny. Pobývala jsem většinou v největším městě Cotonou, kde je koncentrace kulturního života nejvyšší. Zde také sídlí Arttistik Africa, kulturní centrum vedené jednou z největších osobností beninské kultury – dramatikem, režisérem, prozaikem, výtvarným kurátorem a bývalým ředitelem kdysi slavného, obřího divadelního festivalu FITHEB Ousmanem Alédjim. Instituce nabízí divadelní sál, knihovnu a dokumentační centrum, tři prostory pro výstavy současného i tradičního umění, různá čtení a debaty. Nově zrekonstruovaná budova je chloubou současné beninské kultury, kterou Alédji vybudoval doslova vlastníma rukama. Arttistik Africa je však také kulturní časopis či platforma pro internetové vysílání a umělecká síť.
A Alédji je rovněž úspěšný dramatik. Jeho zřejmě nejslavnější drama Omon-mi (Moje dítě) zpochybňuje určité tradiční praktiky, napadá jejich společenskou funkci i magickou moc. A klade si otázku, zda lze ve jménu zachování kulturních hodnot ohrozit lidský život, zda ve jménu civilizace můžeme odmítnout iracionální aspekty své kultury. Inscenaci v autorově režii v roce 2008 označil německý deník WELT za jednu z nejvýznamnějších inscenací západoafrického divadla. V roce 2023 Alédji předsedal výtvarné porotě na Hrách Frankofonie v Kinshase. Zde jsme se také potkali a natočili rozhovor, který pak vysílal Český rozhlas Vltava ve Večeru na téma s názvem Afrika vypráví. V Kinshase vznikla rovněž myšlenka na vzájemnou česko-beninskou spolupráci. Alédji bude v květnu jedním z hostů 21. Tvůrčí Afriky.
Taneční křižovatka
Za dobu svého jihobeninského pobytu jsem stihla navštívit dva festivaly: taneční Croisement a činoherní La Ruche des Arts. Shodou okolností šlo o dvě letos se rozbíhající bienále. Centrum Walô sídlí v Abomay-Calavi, na kraji Cotonou. Společnost založila v roce 2005 choreografka, pedagožka a tanečnice Rachelle Agbossou. Pečuje o výchovu nových tanečních generací, poskytuje kreativní zázemí současným souborům a od loňského roku pořádá také mezinárodní festival, na který se sjely soubory z Beninu, Nigérie, Toga, Kamerunu, Mali, Pobřeží slonoviny, Brazílie či Francie.
Domácí taneční scénu reprezentovala například inscenace Le Reflet (Zrcadlení). Tři ženy oblečené v kabátech, které postupně vysvlékají s tím, jak se jejich pohyby stávají dynamičtějšími, rozprostraněnějšími, provokativnějšími, pracují s rámy, které mohou představovat rám zrcadla, ale i bránu do jiného světa či vlastních představ. Druhým představením zahajovacího večera ve Francouzském institutu byla choreografie Vonvonli ze sousedního Toga. Vévodí jí scénografie pestrobarevných oděvních svršků tvořících horizont. Před ním pětice postav tančí o strachu. Z neznámého nebezpečí, z druhých, ze smrti, z nejistoty, kterou přináší každodenní život. „Vonvonli“ totiž v jazyce ewe znamená strach a zároveň stín. Choreograf Kossivi Sénagbé Afiadegnigban chtěl tímto způsobem vyjádřit fakt, že strach se nás drží jako stín, všude nás pronásleduje, ale může být také hnací silou.
Fenomén Didier Nassègandé a Tout Gran Théatr Djogbé
Didier Nassègandé je dnes asi nejuznávanějším beninským režisérem a šéfem oblíbeného divadla Tout Gran Théatr Djogbé. Pokud jste viděli film Dahomé, mohli jste si jeho jméno přečíst v titulcích mezi klíčovými spolupracovníky režisérky Alice Diop. S Nassègandého tvorbou jsem se seznámila před pěti lety v Abidjanu, kde na největším divadelním festivalu v subsaharské Africe, MASA, hostoval s inscenací 25. prosinec s excelentními výkony známých beninských hereček Nathalie Hounvo Yèkpè a Florisse Adjanohoun v rolích odsouzené a prominentky režimu, které se potkávají ve vězení.
V rámci prvního ročníku festivalu La Ruche des Arts nyní Didierův soubor Tout Gran Théatr Djogbé uvádí inscenaci hry tožského kolegy Elemawusiho Agbedjidjiho Transe-maître(s). Kaleidoskop situací z každodenního života, příběhů, legend, říkadel a písní evokujících hořko-směšným způsobem koloniální dobu, kdy byli studenti na školách povinni mluvit pouze čistě, rozumějte francouzsky. Kdo se provinil a použil svou vlastní, divokou, necivilizovanou, špinavou mateřštinu, byl ponižujícím způsobem potrestán. Učitelé mu na krk uvázali pranýř z odpudivých předmětů, které musel dotyčný nosit do té doby, než se provinil zas někdo jiný, jemuž svůj pranýř přenechal. Nový žák, Dzidri, se však těmto praktikám, které kromě jiného zahrnují také vymývání úst mýdlem, vzepře. Vynořují se další koloniální traumata přetrvávající do dnešní doby. Působivá je v rámu sevřená, vyprávěná korespondence jednoho z tzv. senegalských střelců, která líčí masakr západoafrických vojáků francouzskou armádou 1. prosince 1944 blízko Dakaru, v Thiaroye, kde se tito repatriovaní veteráni bitvy o Francii vzbouřili proti nedůstojným podmínkám a nevyplaceným mzdám.
Vodun respekt
Současné divadlo se na festivalu La Ruche des Arts potkávalo s tradicí vodun, která zahrnuje nejen náboženské obřady, ale také léčitelství, věštění, magii. Oslavám vodun je pak vyhrazen každoroční velkolepý lednový festival Vodun Days, ale bez těchto rituálů se zde neobejde v podstatě žádná významnější společenská a kulturní událost. A tak jsem i já okusila vodun na vlastní oči a také kůži, protože oblíbený rituál Zangbeto byl částečně participativní. Za zvuku bubnů po setmění do půlkruhového prostoru vtančila maska v podobě kužele vyrobeného z palmových listů rafia, obarvených do modro-žluto-fialova, nahoře zakončená maskou. Maškaru, která představuje obávaného strážce vesnice, doprovázelo několik mužů, kteří přítomným divákům demonstrovali, že se maska skutečně pohybuje sama, neboť v ní sídlí duch, jenž je schopen vydat ze svého nitra cokoli. Slepici, alkohol, který následně nabídli divákům, nebo bonbony pro děti. Přítomné děti se masky, která kroužila prostorem, skutečně bály a před jejím vířením couvaly do bezpečí, protože se jí nesmíte dotknout. Atmosférou mi to trochu připomnělo strach z mikulášských čertů. Zážitek z rituálu Zangbeto spolu s pozdější návštěvou Chrámu kober a Posvátného lesa v Ouidahu ve mně vzbudil k vodun ten největší respekt.
Centrum Johna Smithe – sázka na kulturu
Jak už z výše uvedených řádků vyplývá, současné beninské divadelní prostředí je nesmírně dynamické. Pohyb a ambice cítíte na každém kroku. Všude se mohutně staví, lidé jsou otevření a touží po setkáních a vzájemné kulturní výměně. Od nástupu prezidenta Patrice Talona v roce 2016 se Benin intenzivně snaží otevřít světu. Země nemá významná naleziště nerostných surovin, tudíž vsadila na turismus a kulturu. V této oblasti má co nabídnout. Ať už jde o bohatou historii, muzea, památky, nebo přírodu a současné umění, včetně divadla. Součástí kulturních ambic země je mimo jiné Centrum kulturních setkání Johna Smithe v Ouidahu. Značku Centra kulturních setkání získávají po celém světě památkové objekty, které se věnují inovativním uměleckým projektům. U nás takto například působí centrum choreografického rozvoje SE.S.TA na zámku ve Žďáru nad Sázavou. Jediné centrum v subsaharské Africe se nachází v místě bývalého koloniálního soudu. Je pojmenováno po vnukovi otroka, který byl z Ouidahu deportován s poslední otrokářskou lodí. John Smith se narodil jako jeho potomek ve Spojených státech, v Alabamě, a stal se starostou města Prichard. Pátral po svých kořenech a zjistil, že jeho předkové pocházeli z Ouidahu. Jako starosta s ním navázal partnerství. Po jeho smrti ho pohřbili právě uprostřed bývalého koloniálního soudu.
Dnešní Mezinárodní centrum kulturních setkání, které vede Janvier Nougloï, je místem multioborovým. Veškeré dění se tu ovšem točí kolem současné dramatické tvorby. V hlavní budově se nachází administrativa a galerie, která zároveň slouží jako divadelní či koncertní sál. Mají zde také nahrávací studio a zkušebny. Zasedací místnost umožňuje pořádání videokonferencí. Divadelní sál má kapacitu tři sta míst. Konají se zde divadelní představení různých žánrů a koncerty. V říjnu 2025 se tu uskuteční 4. ročník tamního divadelního festivalu. Centrum disponuje i vlastní kuchyní, kde si tvůrci, kteří sem z celého světa přijíždějí na rezidence, mohou po dobu svého pobytu vařit. Najdeme tu ubytování pro dramatiky, režiséry, výtvarníky. Přímo na místě vznikají jejich nové projekty. U vchodu do Centra vás uvítá venkovní restaurace otevřená všem. V parku si lze prohlédnout zajímavou výstavu o ženách v různých podobách otroctví, stejně jako výtvarné objekty rezidentů.
Škola snů
Beninské divadlo má obrovský potenciál. Je příslibem divadelní udržitelnosti nejen ve své zemi, ale v podstatě v celé západní Africe, odkud se sem sjíždějí zájemci za divadelním vzděláním. To jim poskytuje se svým naprosto nevídaným přístupem a zázemím škola v otevřeném, kouzelném prostředí na břehu oceánu, tým zkušených profesionálů pod vedením legendy světového formátu, herce, režiséra, tanečníka Alougbina Dinea. Jeho školou prošly generace současných dramatiků, režisérů, herců: Sédjro Giovanni Houansou, Didier Nassègandé, Nathalie Hounvo Yèkpè, Mireille Gandébagni, Jérôme Tossavi… Škola je internátní a poskytuje komplexní vzdělání v herectví, režii, psaní her, scénografii. Neklaní se tu nějakému vyhraněnému estetickému a uměleckému kánonu. Výuka je zde šitá každému studentovi či studentce na míru, podle schopností, možností, zájmu či vlastních představ. Škola připomíná mraveniště. Všude se něco zkouší, kutá, přemýšlí, debatuje, vytváří. Měla jsem možnost v rámci jednoho semináře potkat studenty a studentky prvního ročníku. To byl obrovský zdroj energie, invence a zápalu pro divadlo, jaký se jen tak nevidí.
Jinou hereckou školu, vyzbrojenou také nahrávacím a filmovým studiem, najdete v Centru Cotonou, kde ji právě v těchto dnech otevírá slavný herec a režisér Tola Koukoui. Všechny tyto úspěchy a naděje beninského divadla však bohužel neznamenají, že si beninští divadelníci žijí jako v ráji. Potýkají se s problémy, jako jsou nedostatek financí či malá reprízovost kvůli omezené příležitosti k hraní a inscenování v adekvátně vybavených prostorech. Třeba jedna z nejprogresivnějších skupin Tout Gran Théatr Djogbé Didiera Nessègandého postrádá reflektory, zvukařské pulty, mikrofony… To by mohla být výzva mimo jiné pro česká divadla, která by chtěla beninské divadelníky podpořit a příslušný materiál darovat.
Cele zmapovat současný divadelní prostor Beninu za tři týdny nelze. Lze však nahlédnout pod povrch dění, navázat kontakty a nechat se nakazit zdejší neutuchající energií. A pak to všechno ještě proměnit v konkrétní gesto. Jedním z nich je tento článek v kostce shrnující to obrovské množství podnětů, které mi cesta do Beninu poskytla. A může jím být také květnová návštěva dvou beninských dramatiků v Praze. Na 21. ročník permanentního festivalu Tvůrčí Afrika jsou pozváni již zmíněný Ousmane Alédji a dramatička, pedagožka a autorka platformy Fémicritures Cécile Avougnlankou.
