Bára Purmová (*1994) je herečka, kterou můžete znát z Naivního divadla Liberec, vystudovala katedru autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Za svoji prvotinu Diviška a červený provázek získala minulý týden užší nominaci na Cenu Magnesia Litera za knihu pro děti a mládež. „Autorský pohádkový příběh debutující Báry Purmové staví na fantazii, jemném nonsensovém humoru a na poezii. Charakterizuje ho hravý půvab, smysl pro vidění světa dětskýma očima i tvarová a stylová čistota. Ilustrace Venduly Tomšů s textem plně souzní a citlivě jej doplňují,“ zdůvodnila svou nominaci porota.
Co tě inspirovalo k napsání příběhu o Divišce a jejím dobrodružství na Antarktidě?
Inspirovala mě samota a nesnesitelná nuda, kterou jsem prožívala během covidu. Téměř nic z mých běžných náplní dne dělat nešlo, mohla jsem být jen sama se sebou. Dlouhou dobu jsem jen hudrovala a plakala nudou a pak mi jednou kamarád Pavel řekl do telefonu, když už to asi nechtěl dál poslouchat, ať něco napíšu. Jenže když člověk nic nezažívá, nemá ani podněty k psaní. A tak jsme si se dvěma spolužačkami z DAMU zadaly úkol, že každá napíše do týdne příběh, který musí obsahovat tři slova, která si řekneme. Ta slova byla: KOLO, HODINY a ČERVENÝ PROVÁZEK (naštěstí jedna z nás nepochopila zadání, a tak vznikla slova čtyři). Vytvořila jsem si jednoduchou situaci, že někomu visí před domkem provázek, a zkoumala jsem, co z toho může vykouknout. Postupně se mi zpřesňovalo prostředí i postava Divišky. K volbě prostředí mi dopomohla knížka Antarktida od Davida Böhma a Jiřího Franty. Uchvátil mě způsob, jakým o ní psali. Ta nicota, která se ale může také nazvat divočinou. Kromě toho v knížce píší, že na Antarktidě je stále spousta míst, kam lidská noha nevkročila, tudíž nevíme, co všechno se tam může ukrývat. A to byla přesně místa, o kterých se dobře fantazírovalo. Takže příběh o Divišce vznikal opravdu hodně intuitivně a z bodu nula. Objevovala jsem podobně, jako objevuje sama Diviška. Neměla jsem ambice psát knihu, měla jsem ambice se zabavit. A to se povedlo. Zabavila jsem se na dalších pět let.

Jak vznikla postava Divišky? Má nějaký reálný předobraz, nebo sis ji úplně vymyslela?
Diviška se mi hodně pozvolně utvářela pod rukama. Ale když se na ni dívám teď s odstupem, vidím tak trochu sama sebe. Zrcadlí mé tehdejší pocity i moji povahu. A doufám, že má něco i z Pipi Dlouhé punčochy, mé nejoblíbenější ženské hrdinky.
Jak probíhala spolupráce s ilustrátorkou Vendulou Tomšů? Přinesla do příběhu něco, co tě samotnou překvapilo?
S Vendulou jsme spolu už dříve spolupracovaly na loutkových inscenacích, takže jsem trochu věděla, jaký styl od ní můžu čekat. Knížka byla pro nás obě výzva, protože jsme nikdy na žádné nepracovaly, ani Vendula jako ilustrátorka. Díky své scénografické zkušenosti přinášela do procesu zajímavé postřehy ohledně formátu knihy, využitých technik kresby i materiálů. Viděla příběh hodně prostorově a to máme společné. Proto například navrhla formát knihy lehce nepraktický a veliký, A4 na šířku, ale když ji otevřete, máte opravdu pocit rozlehlé bílé krajiny a to se mi zalíbilo. Zároveň je to přesně ten klasický formát papíru, na který každé dítě doma kreslí.
Nutno dodat, že Vendula zásadním způsobem pozměnila i samotný příběh, protože původně byla Diviška Diviš. Nevím proč, ale automaticky jsem začala psát v mužském rodě, to se mi občas stává. Teprve ilustrátorka mě upozornila, že všechny postavy jsou v mužském rodě. To mě trochu vyděsilo, protože se považuju za feministku. Takže jsem udělala z hrdiny hrdinku a jsem za to moc ráda, protože až pak začal celý příběh dávat větší smysl a já se na ni lépe napojila.
Magnesia Litera na svém webu uvádí, že knihu charakterizuje hravý půvab, smysl pro vidění světa dětskýma očima i tvarová a stylová čistota, byl to záměr – přesně takovou knihu napsat –, anebo je to tvůj přirozený autorský styl?
Vzhledem k tomu, že jsem původně s textem neměla žádný záměr, bych spíš řekla, že je to můj styl. Mám ráda hru s jazykem a minimalismus. Dítěte je ve mně pořád hodně a bráním si to, jak se dá.
Kniha vznikla díky podpoře na Doniu. Jaké to bylo, vydávat knihu tímto způsobem?
Bylo to hodně náročné. Celý proces se vlekl. Nezískali jsme grant ministerstva kultury, tím pádem to všichni dělali téměř zadarmo a to s sebou vždycky nese delší průběh a obrnění se trpělivostí, protože každý se musí i živit. Já do toho ještě porodila dvě děti (a nejsou to dvojčata). Chtěla jsem ale knížku dotáhnout, když už za ní bylo tolik odvedené práce, takže asi tři měsíce před druhým porodem jsem vytvořila sbírku, všechny materiály, ceny, grafiku, video. Stálo mě to hodně sil a přemlouvání, protože propagovat sebe samu a prosit kamarády a další hodné lidi o peníze mi radost nedělá, ale nepřišla jsem na jinou vhodnou a zvládnutelnou cestu. Naštěstí se peníze vybraly a týden před porodem šla knížka do tisku. Zpětně jsem si uvědomila, že Donio bylo skvělou propagací. Do propagace vydané knížky už jsem tolik úsilí vložit nezvládla.
Jedním z hlavních motivů knihy je samota a hledání přátelství. Co bys chtěla, aby si z příběhu děti odnesly?
Pro mě je asi důležitější téma zvědavosti, která dává věci do pohybu a díky které mohou přátelství vznikat. Moc bych si přála, aby si děti odnesly, že je fajn být zvědavý a zvídavý, a je celkem jedno, co je upoutá. Může to být sebemenší hloupost, která je ale dráždí. Jakýkoli zájem se počítá a někam vás posune. A možná třeba nenajdou jasnou odpověď na to, co přesně hledaly, ale cestou objeví něco dalšího, a třeba mnohem podstatnějšího.

Diviška byla natočena i jako rozhlasový Hajaja, jaké bylo adaptovat svůj vlastní text pro rozhlas?
Byla to skvělá zkušenost a výzva. Musela jsem z dvanácti kapitol udělat sedm, a ještě znakově omezené. V té době už jsem měla dvě malé děti a nebylo jednoduché najít si delší soustředěnou chvíli. Myslela jsem si, že to půjde rychle, ale krácení způsobilo, že příběh přestával dávat smysl. Takže jsem ho nakonec hodně přepisovala a přeskládávala a samozřejmě mě napadala spousta nových nápadů a detailů, které mě teď zpětně mrzí, že v knížce nejsou. Zjistila jsem, že mi vyhovuje znakové omezení, protože musím přemýšlet nad každým slovem a zpřesňovat situace. Ve výsledku mám pocit, že to příběhu pomohlo a dostal nový spád. Jde ještě lépe „do pusy“.
Uvažovala jsi o tom, že by se Diviška vydala na divadelní jeviště?
Rozhlasovou verzi si dokážu dobře představit na divadle, ještě lépe jako večerníček, což je teď můj nový sen. Chtěli jsme na představení s Vendulou začít pracovat, ale došlo mi, že po pěti letech, kdy jsem každou volnou chvíli věnovala Divišce, už si od ní potřebuju odpočinout. Nedělalo by to dobrotu.
Aktuálně působíš jako herečka v Naivním divadle Liberec, je možné, že Divišku potkáme právě tam?
Zatím taková nabídka nepřišla. Ale já aktuálně spíš působím jako matka na mateřské, která se zase doma začíná nudit. Ale už se mi to krátí, tak třeba až se za rok a půl vrátím, něco spunktuju. Uvidíme.
Uvažuješ nad dalšími tématy na knihy, nebo se budeš soustředit na hereckou profesi?
Mám plnou hlavu a Google dokument nového námětu, který se chystám pomalu přenášet do souvislého textu. Bude to takové vesnicko-městské dobrodružství dvou sourozenců. Chci se zaměřit také na vztah mezi dětmi a starým člověkem. Tentokrát volím opačný styl psaní. Chci dopředu víc vědět, o čem příběh bude. Shromažďuju nápady, příběhy, své zážitky. Vycházím z obrázku, který jsem si kdysi nakreslila do diáře, a když jsem ho nedávno objevila, napadl mě k němu příběh. Divadla a herectví se ale nevzdávám. Spolupracuju na performanci pro nejmenší děti a s Vendulou Tomšů bychom rády nazkoušely loutkovou pohádku. Taky začínáme s Václavem Zimmermannem natáčet nové díly pokleslé detektivky o Léonu Cliftonovi. Šije to se mnou na spousty stran a mám z toho radost.

