Německý režisér a divadelník Antú Romero Nunes je českému publiku dobře známý z Pražského divadelního festivalu německého jazyka, který v průběhu třicetileté existence představil řadu jeho inscenací. V posledních letech například Hotel Evropa aneb Antikrist nebo Odyseu – Bloudění podle Homéra, v roce 2025 to byly Jabloňový sad a Empusion. Nunes vystudoval režii v Berlíně a rychle se prosadil jako výrazný tvůrce s volným, invenčním přístupem k dramatickému textu a klasickému repertoáru. Působil v Maxim Gorki Theater či Thalia Theater a je kmenovým režisérem a zástupcem uměleckého šéfa činohry Theater Basel. Jeho inscenace byly uváděny na významných festivalech, mimo jiné v Avignonu či na berlínském Theatertreffen, a nacházejí odezvu po celém světě.
Vyrůstal jste v německo-portugalsko-chilském prostředí. Do jaké míry tato kulturní mnohovrstevnatost ovlivňuje vaši perspektivu?
Jsem zvyklý v jedné situaci nebo větě přecházet do různých jazyků a nechat je existovat vedle sebe. Myslím, že mnoho lidí se stále pídí po tom, jak přesně interpretovat situaci, ve které se v danou chvíli nacházejí. Já nemám problém nechat koexistovat různé pohledy a způsoby interpretace a přeskakovat mezi nimi sem a tam.
Nedávno jsme v Praze mohli vidět vaši divadelní adaptaci Čechova Jabloňový sad. Řekl jste, že Čechov je dobrý teprve tehdy, když se přenese do současnosti. Co podle vás přenést nelze?
Těžko říct, nežili jsme za časů Čechova. Na minulost se vždy díváme, jako by tehdy o určitých věcech ještě nebylo možné přemýšlet, jako by snad mozky postav byly strnulé jako exponáty ve vitríně. Samozřejmě že ve většině případů bychom nezbili sluhu. Ale zaměstnavatelé mívají pořád dost otřesných nápadů, jak naložit se zaměstnancem, pokud je na nich ten zaměstnanec dostatečně závislý.

Co vás na dnešní evropské společnosti nejvíc překvapuje a které z těchto aspektů by podle vás mělo divadlo zvlášť reflektovat?
Překvapuje mě to zpátečnictví. Zdá se, že různé společenské skupiny opět sní o minulosti, která nikdy nebyla. Divadlo by mělo otevírat nové perspektivy a za tím účelem hledat neotřelé styly. Ne vždy to lze dělat v celé šíři, ale myslím, že to jde jedno po druhém. Jednou formou politické utopie, jindy formou utopie soukromé nebo filozofické. Otázka „co by bylo, kdyby…“ nám nabízí všechny myslitelné možnosti.
Do jaké míry vám alternativní divadelní formy umožňují tematizovat mocenské struktury a identitu?
Každý příběh má svůj vlastní obsah a žádá si formu, která jej dokáže nejlépe zprostředkovat – nejde tedy o formu, která se nejvíc líbí režii. Vyprávěcí formy jsou velmi staré a rozmanité, tak tomu bylo vždy. Ani nevím, co by nová „alternativní“ forma měla být. To ale nevadí, je jich dost. Jednou formou je například nechat pachatele hrát oběti – nebo naopak – a co nejvíce se do nich vcítit. V tom oblouku k postavě pak vzniká hra a kritika mocných se vyjeví téměř sama.
K vaší basilejské inscenaci Empusion: co vás na textu Olgy Tokarczuk nejvíce oslovilo a inspirovalo k jeho divadelní adaptaci?
Základní situace těch mužů v domě, kteří mají obavy o svou mužnost, je velmi divadelní. Také humor Tokarczuk umožňuje určitou archetypizaci těchto pánů, která pramení vždy z jiného druhu strachu. To je pro postavy na jevišti obohacující a pro herečky a herce velká příležitost.
Kdybyste měl z textu Tokarczuk vybrat jednu myšlenku vystihující princip vaší inscenace, která by to byla?
„Jsi dobrý člověk. Bojím se, že tě někdo zneužije.“

Proč jste se rozhodl použít v příběhu z penzionu pro pány čistě dámské obsazení?
Důvodů je několik. Román vypráví podobenství z nadhledu, jde o jakési brechtovské zcizení. Potřeboval jsem odstup od postav, protože ty mizogynní řeči jsou časem téměř nesnesitelné – představte si místnost plnou mužů, kteří se takhle baví celé týdny. Neměl jsem chuť už zase nechat muže celé hodiny mluvit špatně o ženách, i když se v tomto případě jedná o autentické citace ze světové literatury. Vtip byl zároveň v tom, hrát tyto muže s co největší empatií, přestože jsou vám na hony vzdálení – interpretovat ty hajzly s láskou. Z takového napětí vzešla emocionální hra. A diskuse na zkouškách byly o to zajímavější.
Volební právo žen bylo ve Švýcarsku zavedeno teprve v roce 1971. Vnímáte to dodnes v reakcích publika nebo obecně v tamní divadelní práci?
Švýcarsko je plné empatických žen, především v divadelním publiku. Humor tam ale nefungoval tak přirozeně jako během našich představení v Německu. O to patrnější byly odmítavé tendence. Mohu jen říct, že právní předpisy ve Švýcarsku jsou nastaveny tak, aby žena byla v domácnosti a muž chodil do práce, zejména pokud mají děti. V tom směru je před námi ještě spousta práce.
Pražský divadelní festival německého jazyka oslavil třicet let existence. Jak vnímáte německo-český kulturní prostor a nacházíte v něm inspiraci?
Pro mě je těžké definovat nějaká specifika německo-českého kulturního prostoru, pendluji sem a tam mezi mnoha zeměmi. Tento festival mě ale dlouho provází a vždy pro mě byl důležitý. Setkání a zájem publika jsem odjakživa vnímal jako velmi plodné a inspirativní. A co přinesla česká literatura Němcům, si umíme všichni představit. Kdybych to měl nějak obecně vyjádřit, propadl bych klišé.

