Herečka Andrea Elsnerová patří už více než čtvrt století k oporám pražského Divadla na Vinohradech. V minulé sezoně nastudovala titulní roli v inscenaci Petra Svojtky Hana, která jí vynesla užší nominaci na Cenu Thálie. Hovořili jsme spolu nejen o této úspěšné novince, kterou nedávno zaznamenala Česká televize, ale prošli jsme se pětadvaceti lety jejího působení na druhé největší pražské činoherní scéně.
Vzpomenete si na své první setkání s románem Hana Aleny Mornštajnové?
Knížka se mi dostala do ruky před více než třemi lety na dovolené v Chorvatsku, kam si ji vzala moje kamarádka a kolegyně Zuzka Vejvodová. Měla ji položenou na stolku, a protože já už všechny svoje knihy přelouskala, Hanu mi nabídla s tím, že ji sice ještě nečetla, ale slyšela, že je výborná.
Napadlo vás, že byste si takovou postavu ráda zahrála?
Takhle o věcech spojených s profesí vůbec nepřemýšlím, nechávám se u fermanu překvapit. Když jsem se spatřila v obsazení, říkala jsem Zuzce, že je to vlastně v pohodě, protože Hana nemá až tolik textu, vše vypráví především Mira. Měla jsem ji zafixovanou jako málomluvnou ženu v černých šatech, žmoulající v rukou kus chleba. Jenže když jsem dostala scénář, byla jsem rychle vyvedena z omylu. Textu sice nemám moc, ale ani nejméně, přičemž spousta věcí se odehrává nonverbálně. Navíc jsem si vůbec nedovedla představit, jak Jiří Janků s Petrem Svojtkou takový text převedou na jeviště. Přišlo mi, že tolik jeho vrstev, postav a událostí se do jedné tříhodinové inscenace nemůže vejít. O to víc mě překvapilo, jak dobře vše zafungovalo. Něco se samozřejmě muselo krátit, ale zásadní dialogy podle mě zůstaly všechny.
OD ČTENÝCH ZKOUŠEK K PREMIÉŘE
Popsala byste mi, jak jste k roli přistupovala od prvních zkoušek až po premiéru?
Text jsme dostali předem a já si ho hned přečetla, protože jsem byla na dramatizaci zvědavá, ale nijak výrazněji jsem se nepřipravovala. Při samotném zkoušení jsem se nechala vést intuicí, což dělám víceméně pokaždé. Režisér Petr Svojtka je hodně precizní, potřebuje řád, takže má vše předem přesně připravené s jasně danou strukturou inscenace. Zároveň ale hercům nechává obrovské pole působnosti. Můžete si u něj vymýšlet, co chcete, a každý nápad, pokud tedy není úplně mimo, s vámi poctivě probere. Někdy společně dojdeme k tomu, že nefunguje, jindy naopak řekne: „Super, tohle beru.“ Při zkoušení s ním se cítím svobodně.
Petr inscenaci od začátku velice pečlivě stavěl. Nejdřív jsme si celou hru takzvaně prošli, abychom věděli, odkud a kam budeme směřovat. V další fázi jsme se víc ponořili do pocitů a niter postav. Závěrečná etapa pak už byla intenzivní, což mám nejraději. Těším se na moment, kdy už všechno drží pohromadě a přidají se k tomu kostýmy, hudba a světla – práce v ten moment hodně poskočí vpřed. Mně osobně během zkoušení nejvíc pomáhá hudba.
V jakém smyslu?
Autor hudby Vladimír Nejedlý ji v tomto případě dodal poměrně brzy. Zhruba v polovině zkoušení jsme měli hudební náčrty. Petr Svojtka nám je pouštěl, abychom se dostali do potřebné atmosféry. Pro mě je hudba alfou a omegou každé inscenace. Pokud zkoušíme bez ní, pokaždé si s danou novinkou spojím aspoň vlastní muziku, kterou poslouchám třeba při cestě autem do divadla. Když jsme například připravovali Lettsův Srpen v zemi indiánů, náhodou jsem na Vltavě slyšela rozhovor s Beatou Hlavenkovou. Její hudba mě okouzlila. Celé týdny jsem poslouchala především ji, což mi pomáhalo. Díky hudbě si nacítím emoce. U Hany se mi stalo něco podobného. Opět na Vltavě jsem slyšela klavíristu Joepa Bevinga, jehož muzika je neskutečně niterná, vede vás k sobě samému, je krásná a emotivní. Dodnes si ji občas pustím, abych se na představení naladila.
Jaké pocity jste měla bezprostředně po premiéře?
Celé zkoušení nás hodně naplňovalo. Někteří kolegové sice hrají menší role, ale mají jich hned několik, čímž vytvářejí atmosféru inscenace. Všichni byli vždy připravení, koncentrovaní a nikdo nic neflákal. Bylo cítit, jak táhneme za jeden provaz. Čím víc jsme se blížili k závěru zkoušení, tím víc jsme cítili, že se rodí něco velkého. Bylo nám totiž v rolích dobře. Zároveň jsme už ale byli trochu unavení a zajímalo nás, co na Hanu řeknou diváci. Opravdu jsme si moc přáli, aby inscenaci přijali. Když si zpětně vybavím moment, jak se po skončení premiéry celé divadlo spontánně zvedlo, úplně se mi hrnou slzy do očí. Neskutečně silný zážitek. Překvapuje mě, jak silně téma Hany rezonuje. Spousta diváků knihu zná, a i tak se přijdou podívat, někteří i opakovaně. Pro nás je každá repríza sváteční večer.
Jsou v inscenaci místa, která se vás vnitřně vždy hodně dotknou?
Jedno z těch nejsilnějších je loučení Hany s její rodinou, která odjíždí transportem, nebo když jí po porodu zemře děťátko. Zapomenout nesmím ani na scénu, kdy Hana v koncentráku odchází směrem k drátům, pak ji shodí k zemi a do toho začne znít krásná „vesmírná“ hudba, přičemž kolegyně Tereza Císařová pronáší monolog o tom, že když skončila válka, otevřely se brány Osvětimi a na pětadvacítce našli osmnáct mrtvých a jednu polomrtvou – Hanu. Do té snové hudby se pomalu zvedám, jdou na mě plnou silou světla, natahuji ruce k Terezce a ona mě zvedá ze země. V tu chvíli mívám pocit, jako bych se dotkla Boha. Toto místo mě téměř vždy rozbrečí. Silně ve mně rezonuje i teď, když vám o něm jen vyprávím.
SETKÁNÍ S REGINOU RÁZLOVOU
Zasáhla vás v poslední době nějaká inscenace podobně jako Hana?
Ráda jsem měla i Srpen v zemi indiánů, taktéž v režii Petra Svojtky, i když byl pro mě v mnoha ohledech náročný. Role Barbary Fordhamové, dcery Beverlyho a Violet Westonových, totiž nebyla úplně moje energie, nicméně její břitkost se mi líbila. Ve druhé části jsem milovala dialogy s Tomášem Dastlíkem a Danielem Bambasem. V každé inscenaci si umím najít místo, na které se vyloženě těším. Nejsilnější pro mě bylo setkání s Reginou Rázlovou. Byla jsem naprosto fascinovaná její energií, humorem, ironií a množstvím nabízených hereckých poloh. Přestože mi táhne na padesát, byla pro mě obrovskou školou, za což jsem jí vděčná. Regi, jak jí říkáme, je autentická, spontánní, fantastická „baba“. Neprožívá se. Těšilo mě, že všichni herci měli opravdu co hrát, což mám nejraději, protože pak jsou všichni na jevišti spokojení. Jen mě trochu zarazilo, když se jméno Reginy Rázlové neobjevilo ani v širších nominacích na Thálii. To myslím nikdo nečekal.
Už předtím jste se setkaly v Lorcově Domě Bernardy Alby, což byla inscenace s výsostně ženským obsazením…
… čehož jsme se zpočátku trochu bály, ale nakonec šlo o velmi příjemné zkoušení. Ta ženská energie byla všeobjímající a hravá. Režíroval nás Juraj Deák, který byl podle mě z obsazení lehce nervózní, ale přežil to s námi a nakonec byl myslím i on spokojený. Inscenace se mi líbila jako jevištní obraz. Když jsem viděla kostýmy od Silvy Zimula Hanákové, čistotu scény a četla si text, v němž nemůže spadnout pod stůl ani věta, vnímala jsem inscenaci jako čistě vybroušený klenot. Do toho hrála živě interpretovaná hudba, což je o něčem úplně jiném než hudba z nahrávky. Pro mě to byla výjimečná inscenace, bohužel na ni ale moc nechodili lidé. Kdo ji však vidět chtěl, našel si ji.
Jak daleko do minulosti sahá vaše první setkání s režisérem Petrem Svojtkou?
Bylo to v roce 2002, kdy jsme se v Divadle na Vinohradech potkali při zkoušení inscenace hry Torstena Buchsteinera Tango sólo. Všichni herci jsme si tehdy prošli celkem důkladnou taneční průpravou, abychom pořádně vypilovali tango. Přes měsíc jsme trénovali s tanečníky Markem a Radkou. Osobně mám pohyb ráda, takže jsem to brala i jako zábavu. Tango sólo jsem spíš než jako klasickou činohru brala jako hezký taneční sen. V obsazení figuroval téměř celý soubor poskládaný z mladší generace. A pak přišel jeden zásadní okamžik, který si Petr nechal až na generálky.
O co se jednalo?
S Jirkou Dvořákem jsem tam měla jednu intimní scénu, načež Petr po generálce přišel s prosbou, jestli bych v tomto obraze zvládla být nahá, že by to bylo působivější. Zbělela jsem jako stěna a položila mu celkem nelogickou otázku: „Jak to myslíš, Petře?“ Nejdřív jsem se snažila prosadit tělové prádlo, což jsme i zkusili, jenže to nebylo ono. Posléze se mě Petr snažil uklidnit tím, že v tom nebudu sama. Stejnou situaci připravil i pro Michala Novotného. Ujistil mě však, že to udělá ve světle tak, aby byla vidět jen moje silueta. Nezbylo mi nic jiného než mu důvěřovat. Slovo splnil. Tenkrát to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem se na jevišti ocitla nahá. Odhodila jsem župan, vyšla na jeviště, v křeči svůj výstup odehrála a pak zase zapadla zpět do portálu, kde se mi pokaždé strašně ulevilo. Byl to pro mě těžký okamžik. Kdo by rád chodil na jevišti nahý!? Ale asi to mělo svůj smysl.
Jsou vám bližší dramata, nebo komedie?
Mám ráda obojí, i když po návratu z mateřské – a to už je synovi Matějovi patnáct – bývám obsazována hlavně do vážnějších rolí. S komedií jsem se za poslední roky setkala minimálně, snad jen v Nestroyově Provazu o jednom konci, což byla pěkná divočina. Upřímně řečeno mám dnes trochu obavy, jestli bych čistokrevnou komedii vůbec zvládla. Není lehké se v ní pohybovat tak, aby výsledek nebyl hloupý, podbízivý, měl hlavu a patu a přitom působil lehce.
ČTVRT STOLETÍ NA VINOHRADECH
Máte za sebou pětadvacet let v angažmá souboru Divadla na Vinohradech. Co pro vás tato scéna po tolika letech znamená?
Nechci znít příliš pateticky, ale je pro mě něčím jako domovem. Jsem konzervativní typ člověka, ráda někam patřím. Čím déle někde jsem, tím víc jdu do hloubky. Odpadají pak u mě pocity nejistoty, srůstám s prostředím, což mi dělá dobře. Mám ráda i samotný prostor našeho divadla, jeho vysoké stropy, kde může myšlenka textu proletět daleko k divákům sedícím třeba až na druhém balkoně. Zároveň si ale dokážu užít i studiovou scénu, kde nemusím mluvit nahlas, mohu si dovolit větší intimitu a skoro si až „zašumlovat“.
Ze studiové scény mám dosud v živé paměti inscenaci psychologické hry Richarda Kalinoskiho Měsíční běs v režii Michaela Taranta.
S Jirkou Dvořákem jsme hráli dva arménské uprchlíky v Americe, Arama a Setu. Šlo o velmi neobvyklý příběh o složitém hledání lásky mezi nimi a chlapcem z ulice, kterého hráli v alternaci Braňo Holiček a Jiří Rychetský. Mám pocit, že šlo o první věc, kterou jsem nazkoušela pro studiovou scénu. Seznamovala jsem se s prostorem a zároveň s Michaelem Tarantem, s jeho velmi intenzivním a emotivním stylem práce. Je obrovský motivátor a je v něm tolik energie, až se jí člověk někdy bojí. Texty typu Měsíční běs, řešící opravdu zásadní životní témata, mám ráda. V roli Sety jsem se i přes náročnost hry cítila neskutečně svobodně. S Jirkou Dvořákem jsme se na sebe jako vždy dokázali úžasně napojit, přestal pro nás existovat okolní svět a byli jsme jen my dva a souboj našich postav. Úspěch inscenace mě tehdy zaskočil, protože šlo o těžký a tragický příběh. Měla jsem z toho ale velkou radost, stejně jako z nominace na Thálii. A tehdy se stalo něco pro mě do té doby nevídaného. Dovolila jsem si sama sebe pochválit, což jinak moc neumím. Dnes mám na studiové scéně podobně ráda inscenaci Za dveřmi, k níž napsala text Barbora Hančilová a režírovala ji Barbora Mašková. Její zkoušení mě bavilo a úspěšně ji hrajeme již sedmou sezonu.
Zajímáte se o chystanou rekonstrukci Divadla na Vinohradech?
Jasně. Rekonstrukce je s námi průběžně konzultována, ukazovali nám i všechny návrhy a ptali se nás, co si o nich jako herci myslíme. Vypadá to, že bychom měli mít v šatnách dokonce sprchu, pod divadlem parkoviště a malou scénu pro komorní inscenace. Místo studiové scény ve druhém patře by měl vzniknout prostor pro občerstvení. Je to obrovský projekt. Po pravdě se zároveň trochu bojím, aby naše budova neztratila svého genia loci. Doufám, že ti, kdo mají rekonstrukci na starost, vědí, co dělají. Naše jeviště z dob Františka Křižíka, stejně jako celý dům, už ale opravu fakt nutně potřebuje. Je v dezolátním technickém stavu, což nás při výrobě inscenací dost limituje. Také je nutné opravit malby a hlavně střechu, kterou dovnitř zatéká. Budova si zaslouží, aby ji někdo pohladil a ošetřil jí rány. Do června ještě budeme hrát „doma“. Jsem zvědavá i na prostor v Radiopaláci na Vinohradské ulici, který se pro naše potřeby právě rekonstruuje.
PŘÍCHOD NA VINOHRADY
Vzpomenete si, do jaké atmosféry jste do Divadla na Vinohradech v roce 1999 nastupovala?
Přicházela jsem ještě do takzvané vinohradské klasiky. V prvních letech jsem vnímala dozvuky poctivé éry Jaroslava Dudka. Měla jsem pocit, že jsou na repertoáru samé hity, které se stahovaly, i když byly stále vyprodané. Každé představení mi přišlo sváteční, podobně jako dnes v případě Hany. Divadlo bylo plné hereckých hvězd, které lidé znali a milovali z televize. Denně bylo narváno k prasknutí, jezdily k nám svozy z celé republiky. Nezažila jsem, že by sál byl zaplněn třeba jen z jedné třetiny. To přišlo až později, ve slabších letech. Nastupovala jsem ve dvaadvaceti, přičemž jsem za sebou měla tři roky angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav. Byla jsem hodně stydlivá, schovávala se v šatně a moc nechodila ani do rekvizitárny, kde se všechny hvězdy scházely. Jako první jsem v alternaci se Simonou Postlerovou nazkoušela roli Sofie Tuckermanové v Kracikově hvězdně obsazené inscenaci hry Lillian Hellman Podzimní zahrada. Pro představu uvedu namátkou pár jmen: Maciuchová, Frej, Hegerlíková, Vančurová, Teplý, Vránová, Hlaváčová, Kostka a další. Samotné začátky pro mě byly krušné, hlavně první rok. Měla jsem pocit, že musím sama sebe obhájit, aby mě mezi sebe přijali. Postupně se to ale zlepšovalo, kolegové byli vstřícní a pomáhali mi. Také mě hlasová poradkyně paní Makovičková vyvedla z jednoho velkého omylu. Myslela jsem si, že moje výslovnost je na dobré úrovni, což mi sice potvrdila, ale zároveň dodala, že mám hlas posazený v nepříjemné poloze. Takže jsem k ní začala docházet na hodiny a celý rok jsme pracovaly na tom, abychom hlas dostaly níž.
Co si vybavíte ze zkoušení Podzimní zahrady?
Roli vystavěla Simona Postlerová, která už tehdy platila za velkou herečku. Já vlastně převzala její aranžmá, aby kolegové mohli reagovat na stejné narážky. Byla o něco starší, takže postavu hrála s větším nadhledem, což ale vůbec nevadilo. Cítila jsem od všech velkou podporu. Třeba Jana Hlaváčová mi v mnohém poradila. V šatně jsem sedávala s Toničkou Hegerlíkovou – noblesní dámou, z níž vyzařoval neskutečný klid. Pokaždé když jsem do šatny vtrhla nějak „rozvichřená“, zeptala se, co se děje, a dokázala mě krásně zklidnit. Byla mou kotvou.
Jak vlastně došlo k nabídce angažmá od Jiřiny Jiráskové?
V Mladé Boleslavi jsem tehdy hrála v inscenaci hry Pohled z mostu Arthura Millera v režii Ladislava Vymětala, kde měl hlavní roli Radoslav Brzobohatý. Jiřina Jirásková se na něj přijela podívat, a protože právě v té době obsazovali Podzimní zahradu a neměli na Vinohradech úplně mladou herečku, hodila jsem se jim. Ladislav Vymětal mě doporučil, tak to se mnou zkusili a už jsem jim tam zůstala. Nabídka angažmá mě ovšem tenkrát paradoxně dost bolela.
Z jakého důvodu?
V Mladé Boleslavi jsem totiž zažívala nádherné období. Dostávala jsem krásné role, v souboru byli mně blízcí kolegové jako Viktor Limr, Kateřina Lojdová, Sabina Remundová, Ondra Sokol a mnozí další. Když přišla nabídka z Vinohrad, spadla mi brada a já nevěděla, jestli se mi vůbec chce z Boleslavi odejít. Všichni mi ale říkali, abych nebyla blbá, že do tak nádherného pražského kamenného divadla mám hned prchnout.
To ale nebyl váš první kontakt s Divadlem na Vinohradech…
Už na konzervatoři jsme chodili statovat do Gazdiny roby, kde hrála hlavní roli Dagmar Havlová, tehdy ještě Veškrnová. To byl nádherný zážitek. Vyprodané divadlo vždy na konci představení stálo, pískalo a my coby studentky měly pocit, že jsme přítomny něčemu velkému. Přesně takové pocity jsem mívala, když jsem nastupovala na Vinohrady. Odliv diváků přišel až někdy po roce 2000, návštěvnost pak začala být hodně proměnlivá. V posledních letech se ale situace zase obrací k lepšímu. Možná už jsou lidé unavení seriály a znovu si hledají cestu do divadel.
ZMĚNY UMĚLECKÉHO VEDENÍ
Jak vnímáte změny uměleckého vedení?
Po mém příchodu ještě dobíhala éra velkých herců, televizních tváří. Za Jirky Menzela jako by nastalo zvláštní bezvládí, nicméně z pozice souboru hezké a laskavé. Miloval herce, my měli rádi jeho, ale podle mého názoru se na uměleckého šéfa moc nehodil. Neměl dostatečně pevnou ruku a zřetelnou vizi, jak a kam divadlo vést.
Která inscenace se vám z jeho funkčního období vybaví jako první?
Teď to berte trochu s humorem. Aristofanova Lysistrata v přebásnění a úpravě Jiřího Suchého. S nadsázkou řečeno šlo o pěkný bizár. Na první čtené zkoušce jsme měly z přebásněného textu snad jen deset stránek, tedy ani ne čtvrtinu hry. Seděly tam například Danka Kolářová, Gábi Vránová, Zlatka Adamovská a všechny jsme z toho byly naprosto perplex. Nikdo netušil, co vlastně budeme zkoušet. Celé to byla neskutečná divočina, ale zpětně mám na Lysistratu jedny z nejhezčích vzpomínek. Pamatuji si, jak jsme stály v papundeklových dekoracích Řecka a do toho se stále dokola učily složité texty, které se nám pletly. Dlaně jsme měly popsané zkratkami replik, abychom je říkaly v jejich správném pořadí, které se totiž v maličkostech různě proměňovalo. A tehdy jsem byla Jirkou Menzelem postavena i před jeden pro mě dost náročný úkol.
V čem spočíval?
Na jedné ze zkoušek mi přikázal, ať si vymyslím nějaký vtip, protože potřeboval scénu aspoň trochu prodloužit. Podobné úkoly jsou pro mě noční můrou. Je to, jako když vám na konzervatoři nebo na DAMU řeknou „zahraj topení“. Hlava mi jela na plné obrátky, až jsem v portálu uviděla kolegyni, jak drží síťovou tašku. Vzala jsem si ji a přešla s ní jeviště. Následně jsem se vracela s těžšími taškami a do třetice jsem jimi šla ověšená tak, že jsem je stěží unesla. Moje scénka měla úspěch. Poprvé jsem si z fleku dokázala vymyslet fór, který fungoval a lidé se mu opravdu smáli, na což jsem byla náležitě pyšná.
Jiří Menzel se loučil režijně poněkud nešťastnou inscenací Molièrova Dona Juana. Cítila jste se v ní komfortně?
Když je herec její součástí, nemá patřičný odstup, aby to mohl zhodnotit. Nicméně je pravda, že se hrála velice krátce, snad jen tři měsíce. Tušili jsme, že to moc nefunguje, já si však odnesla okouzlení z Vaška Vydry jako Dona Juana. Když vyšlo obsazení, byla jsem překvapená, tipovala bych jiné herce, ale z Vaška na jevišti vyzařovalo neskutečné charisma a mužnost. Ten tam byl bláznivý smíšek.
Co přinesl příchod Martina Stropnického?
Do divadla najednou vtrhl energický člověk, který přesně věděl, co chce. Podle mého názoru začal Divadlo na Vinohradech dramaturgicky dobře směrovat. Za jeho éry vznikly velmi dobré inscenace. Sám nastudoval dramatizaci seriálu Jistě, pane ministře, komedii amerického dramatika Joea DiPietra Famílie aneb Dědictví otců zachovej nám, pane či Felliniho Zkoušku orchestru. Martin Stropnický je vzdělaný, chytrý, takže dokázal spoustu věcí rozhýbat. Divadlo se repertoárově znovu nadechlo, spousta přestavení byla vyprodaná. Trochu ale za jeho působení trpěly technické profese. Měl na ně vysoké nároky, nesnášel šlendrián. Bylo proto cítit určité napětí v „podpalubí“. Divadlo dokázal nakopnout, nicméně lidsky to nebylo ideální. Po všeobjímajícím Jiříčkovi Menzelovi byl prostě svůj, ale oba byli pro divadlo bezesporu přínosem.
Jak se dovedete přizpůsobovat takovým změnám?
Snažím se nepřemýšlet o tom, co se děje „nade mnou“, tedy ve vedení. Pro mě je zásadní, s kým stojím na jevišti, s kým hraju, to ostatní odstříhávám. Důležití jsou pro mě kolegové.
Zmínila jste inscenaci hry Joea DiPietra Famílie aneb Dědictví otců zachovej nám, pane…
To byl herecký koncert Jany Hlaváčové, Jiřiny Jiráskové, Petra Kostky a Ilji Racka, role jejich vnuka byla vybraná přímo pro Michala Novotného. Já se alternovala s Luckou Štěpánkovou. Při reprízách jsem sedávala v portále a dívala se na některé scény, byly totiž jedinečné. Zpočátku jsem měla z Martina Stropnického coby režiséra trochu obavy, nicméně jeho energie mě nakonec spíš motivovala. Jednou mi udělal obrovskou radost. Po jednom milostném dialogu s Michalem jsem odcházela z jeviště a z hlediště se ozval potlesk, kterým mi dal najevo, že se mu to líbilo. Uměl nejen setnout, ale i pochválit. Osobně si na něj nemohu stěžovat, ke mně se vždy choval hezky.
Potkala jste se ještě někdy na jevišti s Jiřinou Jiráskovou?
Ve Višňovém sadu, ale v Morávkově režii jsme se spíš míjely, než abychom partneřily. Ona hrála Charlottu, já Aňu. Ke stáru už byla křehounká. Pamatuji si na naše setkání na jednom z jejích posledních natáčení. Než se připravil záběr, seděly jsme spolu na lavičce a povídaly si. Byla neuvěřitelně mateřská. Mimo jiné se mě ptala, jak se mi líbí u nás v divadle. Odvětila jsem jí po pravdě, že jsem tam šťastná. Bylo vidět, jak velkou radost jí moje odpověď udělala. Chytla mě za ruku a řekla: „Jsem hrozně ráda, že jsem tě tehdy vzala a že to takhle dopadlo. Tušila jsem, že u nás zůstaneš.“ To pro mě byl velice silný moment. Měla jsem ji ráda jako člověka i herečku, která uměla ztvárnit silné ženské i křehké něžné bytosti. Několikrát jsem za ni dokonce zaskakovala právě ve Višňovém sadu, když byla nemocná.
Co ve vás zanechalo zkoušení Višňového sadu s režisérem Vladimírem Morávkem?
Na Višňový sad mám dva pohledy. Když jsem se šla podívat na scény, v nichž jsem nehrála, líbily se mi. Krásné světlo, úžasné kostýmy, Morávek ctil svoji poetiku a inscenaci připravil skvěle. Měla jasnou tvář, silný obraz, ať si o tom myslí kdokoli cokoli. Vizuálně i herecky vše fungovalo, aspoň z mého pohledu. Když jsem však stála na jevišti a zkoušeli jsme, šlo o úplně odlišnou zkušenost. Vůbec jsem netušila, co mám se svou postavou dělat. Jediná připomínka, kterou jsem dostávala, byla: „Buď zvláštní.“ Jenže ona celá ta inscenace na jisté vykloubenosti stála. A konkurovat ve zvláštnosti kolegyni Ivance Uhlířové, s níž jsem alternovala, prostě nebylo možné. Ona je zvláštní od přírody, neuvěřitelně krásný člověk. Byla jsem za naše setkání šťastná. Naučila mě spoustu věcí. Z Morávka si nic nedělala, a když vešla na jeviště, vyloženě zářila, roli zahrála svým vlastním jedinečným způsobem. Dala mi v tomto směru pocit velké svobody. Navíc je velice talentovaná malířka, během pauz malovala obrázky, některé mi darovala. Dodnes je mám doma vystavené. Její osobnost mě očarovala. Herci sice nemají alternace moc rádi, ale některé jsou vyloženě prospěšné. To byl tento případ.
NEJTĚŽŠÍ VINOHRADSKÁ ZMĚNA
Tím se pomalu dostáváme k nástupu Tomáše Töpfera a Juraje Deáka, kolem jejichž zvolení se kdysi strhla velká mediální bouře.
To byla jedna z nejtěžších změn, které jsem v Divadle na Vinohradech zažila. Když přišli Tomáš Töpfer s Jurajem Deákem, došlo k mnoha třecím plochám, z divadla odcházeli kolegové, kteří pro mě byli něčím jako rodinou, což mě bolelo. Odešla Lucie Juřičková, Dana Kolářová, Michal Novotný, Pavel Batěk, Lucka Polišenská a tak bych mohla pokračovat. Bylo mi z toho smutno. Prošla jsem si bolavou fází, kdy jsem nevěděla, jestli zůstat, nebo také odejít. Pak jsem si ale řekla, že nebudu ukvapená. Nemůžete nikoho soudit ve chvíli, kdy nastoupil a ještě nestihl nic předvést. Počkala jsem si tedy, co nového změna přinese. A přinesla spoustu hezkých věcí.
Jakých konkrétně?
Nastoupila spousta nových mladých kolegů z DAMU, kteří k divadlu hned přilnuli a mají k němu velkou úctu. Dnes se nám tam myslím hezky žije. Tomáš Töpfer je laskavý ředitel, Juraj Deák má pro svou funkci dobrou energii a správný tah na branku. Není to ani Martin Stropnický, ani Jirka Menzel. Také má rád herce, a že v něm někdy vzkypí energie a emoce, je možná dáno i jeho maďarským původem. Život je holt neustálá změna, lidé v souboru i ve vedení se mění a věřím, že i naše budova, ta nádherná secesní dáma, si jednou konečně obleče nový kabátek a bude nadále hlásat své „Dobru, pravdě, kráse“.
Antihvězdná Hvězda Andy É
Děkovačka na konci Hany. Postupně se uklonili všichni herci. Teda skoro všichni. Jako poslední ještě přibíhá Andy É (čti „Endy É“). Kolegové se na ni otáčejí, celý sál vstává. Tleskají i kolegové. Andy je trochu na rozpacích. Dojatá, neokázalá. Elektrizující moment, který se opakuje každou reprízu. Zázrak divadla.
Všichni diváci viděli, jak moc je Andy šikovná, jak ostře na jevišti píše, jak autentická je ve všech polohách své role. Většina z nich ale netuší a ani tušit nemůže, jak je Andy É pracovitá, kolegiální a pokorná. A altruistická. Dá kolegovi vyniknout, a přesto (nebo právě proto?) sama vytěží ze svého prostoru maximum. Inspiruje. Ponouká. Každému herci bych přál partneřit na jevišti s Andy. Stejně tak každému režisérovi zkoušet
s ní. Je neuvěřitelně kreativní, naplňuje, nepolevuje. To je prostě za odměnu.
Upřímně, zkoušení Hany bylo pro všechny, jak se říká, velká výzva: příběh na obrovské ploše tří turbulentních dekád; prolínání místa, času a děje; dynamická střihová mozaika; na jevišti často v jeden moment přes dvacet herců. Pro režiséra úkol zařídit, aby práce neustále běžela na nejvyšším rychlostním stupni a v plné koncentraci všech. Mohla to být tíživá kalvárie. Ale nebyla. Byla to práce strhující, uhrančivá. Všichni přispěli svou měrou, každého totiž hluboce zasahovalo téma – ovšem Andrejčino charisma, laskavost a energie vše povýšily ještě o několik stupňů výš. Každý zúčastněný (a to nejen na jevišti, ale i za ním, nad ním a před ním) jako by jí chtěl svým nasazením a umem tu laskavost
a pozitivní energii vrátit.
Andy je talentovaná, pracovitá, nezištná. Andy inspiruje. Mám Andy rád!
P. S.: Jo, a proč Andy É? Máme v souboru také Andy Čé… Ale o té zas někdy příště.
Petr Svojtka
