Činohra Jihočeského divadla v Českých Budějovicích po příchodu nové umělecké šéfky a dnes ředitelky Martiny Schlegelové postupně přechází z rozvláčného tempa tažného koně v klus a vstupuje na parkurové pole středoevropského – nebo přinejmenším českého – divadla. Činí tak sympatickými kroky soudobé dramaturgie, hostováním mladší generace režisérů a od ledna dokonce jmenováním nového uměleckého šéfa Jakuba Čermáka (psali jsme o tom 11. ledna v recenzi na inscenaci Smolný pich).
Zapnutí turbomotorů však vždy provází i vyčištění trysek, v nichž zhusta je maz a prošlý olej. Jednou z klíčových součástek, jež v divadle žádá speciální péči, je herectví. A právě na ně se ve svém textu zaměřím. Odrazem nechť je mi nedávné hostování dvou českobudějovických inscenací v Praze v rámci přehlídky Jižní spojka. Jednalo se o – v zásadě ukázkové – tituly současného repertoáru, Zelenkova Beckhama v režii Martiny Schlegelové a moderní Crimpovu adaptaci Rostandova Cyrana z Bergeracu v úpravě a režii Adama Svozila. Pracovat však budu i se znalostí zmíněného Smolného pichu, dvou dalších prací Jakuba Čermáka Hamlet a Manhattan Project i letních projektů vytvořených pro Otáčivé hlediště v Českém Krumlově.
Co tyto inscenace navzdory velmi odlišným režijním přístupům a rukopisům (a to i v případě trojice inscenací Jakuba Čermáka) spojuje? V zásadě snaha o uzavřený, kompaktní tvar a jistý typ herectví. Neteatrologicky bych toto herectví nazval žulovým, nestrukturalizovaným, ztuhlým, těžko opracovatelným. Každý z režisérů či režisérek zapojuje co největší počet herců a hereček, nikoho příliš neprotežuje, vždy se snahou o skupinový výkon a pevný tvar. A bylo tomu tak i v obou případech pražského hostování. Výsledkem jsou herecky víceméně zaměnitelné inscenace, z nichž občas pár herců, respektive hereček – a ne vždy ku prospěchu – vyčnívá.
Rychlé Beckhamovy kličky
Ale popořadě. Zelenkův Beckham je v zásadě konverzační well-made play psaná s angloamericky břitkým humorem, jaký autor velmi dobře umí. Je dynamická, každá z postav má vlastní příběh vesměs s razantní pointou, děj obsahuje řadu překvapivých zvratů, text je společensky angažovaný, ale tak, aby v zásadě nikoho nepopudil. Je plný slovních hříček a bonmotů, jež pobaví. Ne náhodou hru Zelenka ve světové premiéře uvedl v bulvárním (v dobrém slova smyslu) pražském Studiu DVA (premiéra 16. března 2022), které ji má stále na repertoáru. Zajímavostí budiž, že dramaturgyní mu byla Olga Šubrtová, která tutéž roli zastala v rámci českobudějovické inscenace. A dodejme, že Zelenka se neobjevil na repertoáru tamní činohry náhodou, jako autor i režisér s ní spolupracuje léta.
Oproti pražské verzi je inscenace Martiny Schlegelové rychlejší, tvůrkyně ji možná i mírně oprostily od některých rozvláčnějších textových pasáží. Členové soboru na jeviště doslova vbíhají, rychle oddrmolí svůj part, vytratí se a přibíhají další. Nikdo se na scéně příliš nezdrží. Vzniká tak stroboskop více či méně vtipných situací, v nichž se herci příliš projevovat nemohou. Na rozdíl od pražské verze, kde je Jaroslav Plesl v ústřední roli vůdčí osobností, od níž se vše odvíjí a u níž se vše sbíhá.
V Budějovicích ztvárňuje „nejlepšího PR všech dob“ Maxe Clifforda Pavel Oubram. Typově je na tuto roli vhodný, ale chybí mu více herecké autenticity, osobitosti, jež by z dobře, byť trochu jednostrunně napsané figury udělala jedinečnou. Clifford v Oubramově podání ale zapadá v reji ostatních jako černá vrána mezi černými vránami. A byť každý představitel přináší na jeviště charakterovou odlišnost, výsledkem je v zásadě divoký, herecky nepříliš sourodý celek. Je to dané i režisérkou zvoleným zběsilým tempem. Nechtěla zřejmě dát členům souboru možnost upadnout do jejich obvyklých šarží, vedla je k razantnímu herectví, ke střelbě od boku, aby se především projevil Zelenkův pistolnický slovní humor. Výsledkem je zábavná bulvární (v dobrém slova smyslu) komedie bez postranních vazeb a vrstevnatějších rovin.
Zelenkův text je spíše groteskní karikaturou současnosti než odvážnější sondou do nešvarů světa. A tak je třeba jej vnímat a inscenovat. Schlegelová – oproti Zelenkovi v Praze – však dává některým situacím přílišnou vážnost, i když z textu spíš vyplývá až cynický autorův nadhled a ostrá karikatura reality. Patrné je to například v Zelenkově pohledu na manželství, rozchod a pak spojenectví Caroliny (zde Taťána Kupcová) s Maxem, ale i v životním příběhu manželů s osmerčaty (už to samo o sobě…) či utrpení homosexuálního fotbalisty Jerryho Jonese (Jan Lukeš). A současně režisérka nedává hercům a herečkám větší možnost své postavy rafinovaněji – byť třeba s nadsázkou – charakterizovat.
Z valícího se dění se vymyká jediná postava – Tomáš Kobr v roli šéfredaktora bulvárního magazínu News of the World Andyho Coulsona. Běs bizarnosti ku prospěchu věci rozšafně zklidňuje, se situacemi si pohrává, se slovy žongluje, radost pohledět, poslyšet. Místy mi připomínal prvorepublikového Oldřicha Nového, což je přesně ten typ herce, který si s takovými – na situačním humoru a slovním gagu postavenými – společenskými komediemi uměl poradit náramně. Vzpomeňme jeho Kristiána, Roztomilého člověka či Valentina Dobrotivého. Tak kdyby své role uchopili a hráli všichni…
Nicméně pražští diváci – včetně mne – se v Divadle pod Palmovkou dobře bavili a o to jde v komedii především.
Postmoderní Cyrano
To s druhou inscenací budějovické činohry přivezenou v rámci Jižní spojky do Prahy je to složitější. Crimpova moderní úprava slovutného Rostandova Cyrana z Bergeracu u nás byla uvedena již několikrát, konkrétně ve Švandově divadle v Praze (2021), v brněnském Studiu Marta (2021) a ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (2022) – poslední verzi jsem viděl. V Budějovicích inscenaci hrají v komorní scéně Na Půdě, v Praze ji představili v Divadle NoD, které je Půdě velmi podobné. Jde o otevřený studiový prostor, kde herec hraje takřka na dotek divákům. Navíc inscenace je vlastně divadlem na divadle, takže se někdy herci stávají sami diváky sedíce naproti hledišti (v Hradišti to řešili jinak). A uprostřed je malé jeviště, na němž a kolem nějž se vše odehrává.
Crimpovu adaptaci pro potřeby budějovického divadla ještě dále upravil a inscenaci režíruje bývalý kmenový režisér Jihočeského divadla Adam Svozil, dramaturgem je Josef Kačmarčík, oba nedávní třicátníci. A ambice vytvořit výjimečné a angažované dílo jim nescházela. Vstupují do sfér studiových divadel, jak se u nás formovala od šedesátých let, tedy komediantského divadla s velkou dávkou fyzického jednání a osobnostního herectví. A to – zatím – v Budějovicích skřípe.
Svozil dává hercům velký prostor projevit se, ukázat svou hereckou individualitu. Výsledkem je však spíše roztříštěný tvar, který drží pohromadě jen komorní scéna a barokně temné osvětlení. Nesourodý (postmoderní?) dojem je podpořen i divokou směsí kostýmů, kdy každá postava je charakterizována jiným výtvarným znakem (brnění, maska, vlajka, kravata…) i dobou, kterou kostým evokuje. Cyranův chráněnec Lignière (Tomáš Kobr) jako by vystoupil z komedie dell’arte, kadet Le Bret (Pavel Oubram) z dávné rytírny, herec Montfleury, člen De Guichovy ekipy a později kněz Valvert (Petr Šindler) jako by přišel z konfekčního salonu, postavy studentů Armanda (František Hnilička) a Marie-Louisy (Zuzana Valešová) z anglikánské střední školy předminulého století. Ke konci se Marie-Louisa s Magarettou (Věra Hlaváčková) objevují dokonce jako jeptišky… A to se nezmiňuju o vojenských mundúrech se zbraněmi a přilbami současné doby. Válečné sborové výstupy takto oděných mužů připomínají americké filmy z dob války ve Vietnamu. V průběhu děje postavy navíc své kostýmy proměňují. Někdy srozumitelně, někdy méně, charakterizujíce situaci či stav, do kterého se v tu chvíli dostaly. Cyrano se dokonce zprvu pohybuje v jakýchsi neidentifikovatelných kraťasech či snad sportovních trenýrkách, které později vymění za ošuntělý tvídový oblek, Kristián (Pepa Honzík) je po celý čas (vyjma války) ve venkovské říze s folklorizujícím páskem kolem kalhot à la Jánošík. A Roxana (Eliška Brumovská) jako by právě vyšla z dnešního pařížského módního salonu. Jistě mají všechny tyto atributy autory podloženou symboliku, ale ve výsledku jde spíše o nesourodou přehlídku kostýmních nápadů a přístupů.
A obdobné je i herectví. Každý z aktérů se projevuje jinak, aniž by byli jednotlivě natolik výrazní, aby výsledné spektrum charakterů a osobností vytvářelo divadelně (divácky) silný emotivní či intelektuální vjem. Z celku nejvíc „vyčuhuje“ Kobrův Lignière, jenž má být zřejmě transvestita či drag queen, jeho gesta jsou přehnaná, mluva přepjatá. Strhává na sebe pozornost, ale do celku to nezapadá, neboť ostatní ke svým rolím takto nepřistupují. Možná kdyby byl hlavní postavou a divák mohl sledovat (i) jeho traumata, jejich zdroj a vývoj… Takto je Lignière opominutelnou bizarní figurkou, která z pozornosti záhy diváků mizí a z děje vypadává.
Hlavní postavy v tomto reji dostávají velmi málo prostoru na to zaujmout, strhnout. I nejvýraznější herecké individuality by s tím na tak malé ploše měly problém. Pepa Honzík jako Kristián je zmatený, vyjukaný mladík bez dalšího osobnostního rozměru, který se po celý čas nedokáže rázně projevit. Roxana Elišky Brumovské je při prvním vstupu na scénu sympaticky revoluční, později – při setkáních se zmateným Kristiánem – dokonce vtipně feministicky intelektuální, nicméně její zamilovanost do primitivního válečnického floutka je opřená pouze o dramatikova slova, nevyplývá z jednání. Úvodní zamilovanost je příliš urputná a to, že Roxana nepozná, kdo jí psal, neodpovídá jejímu charakteru. Stejně jako to, že po válce se nuceně stává vydržovanou milenkou De Guiche (některé poválečné scény, kde se to osvětluje, inscenátoři ke škodě srozumitelnosti vyškrtli). Scény, kdy se Kristián se Cyranem zastupují, či pozdější setkávání Cyrana s Roxanou vyžadují herecky mnohem vtipnější přístup a řešení. Pak bychom se teprve mohli bavit, že vše je jen hra, „divadlo na divadle“, kde prvotní je šibalský text a herectví. Dvě další důležité figury, zrůdně majetnický De Guiche Davida Krchňavého a do literatury ponořená Lejla Ragueneau Teresy Schel, jsou příliš upozaděny, protože jejich party byly seškrtány na holou dřeň.
V Budějovicích jsou zkrátka všichni zakleti v divácky nelehce prostupném řádu postmoderního světa, v němž je možné vše a vážné není nic. V takových podmínkách se těžko klene charakter postavy. Hercům se to nedaří ani v situacích komentářů, kdy sedí naproti divákům kolem barokního divadélka, ani když na scénu vstupuje Nápovědka Simony Ježkové a inscenace se proměňuje v jakousi metarealitu či metadivadlo na divadle. To jsou chvíle, které vyžadují větší režijní nápad a osobnostní herectví. Třeba jen malými záblesky…
A jsme u obsazení cyranovsky netypického – nehrdinného – Tomáše Drápely do titulní role. Čtu-li to dobře, záměrem bylo učinit z něj „normálního“ chlápka, který je navenek trochu frajer, ale uvnitř v zásadě slaboch žijící s narcistní poruchou osobnosti. Snílek píšící si do šuplíku zamilované texty a pohrdající – krom Roxany – ostatními či přinejmenším míjející se s nimi (jeho vztahy s kadety či Lejlou jsou upozaděny či zcela vypuštěny). K charakteristice jeho traumatu mu má sloužit maska z komedie dell’arte, snad Pulcinelly, možná Harlekýna. Ale herci spíš překáží, neví si s ní rady. Občas si ji nasazuje, občas posouvá po hlavě, většinou ji ale má v ruce anebo ji pohodí někam poblíž. Zdaleka není tak bouřný či svérázný, aby složité symboly a odkazy překryl, sjednotil svým jevištním jednáním. A tak je z něj jen zamindrákovaný pomatenec bez charismatu. Těžko jej někdo z diváků bude litovat, těžko se do něj – po jeho smrti – Roxana bezmezně zamiluje.
Zřejmě to tak inscenátoři chtěli. Zbavili však původní Rostandovu předlohu i Crimpovu úpravu toho podstatného: pikanterie lidských osobností a magie herectví, radosti ze samotné hry a hraní, z fascinace divadlem na divadle, jež umožňuje – ale také vyžaduje – pestré a bohaté spektrum osobnostního projevu každého z aktérů či aktérek, souhru a nápaditost. A té se zatím budějovickým hercům i herečkám nedostává. Svými přístupy k rolím jsou příliš rozdílní, nejsou kompaktní tým. Aspoň tak je vidím po zhlédnutí nejen těchto dvou inscenací, ale i těch, co jsem v posledních letech v Českých Budějovicích či na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově navštívil.
Věřím, že na turboherectví i pevnější souhru v Budějovicích mají. Každý herec a herečka má v tobolce figurku krále či královny, v něž jsou schopni se proměnit. A v šatnách i zákulisí to jistě zdravě vře. Jen k tomu musí být vedeni a mít příležitost. Před Jakubem Čermákem je v tomto smyslu hodně práce.
Jihočeské divadlo České Budějovice – Petr Zelenka: Beckham. Režie Martina Schlegelová, dramaturgie Olga Šubrtová, scéna Anna Brotánková, kostýmy Vladimíra Fomínová, hudba Jan Čtvrtník. Premiéra 16. února 2024 (psáno z uvedení 7. února 2025 v Divadle pod Palmovkou v rámci přehlídky Jižní spojka).
Jihočeské divadlo České Budějovice – Edmond Rostand, Martin Crimp: Cyrano z Bergeracu. Překlad Ester Žantovská, režie Adam Svozil, dramaturgie Josef Kačmarčík, scéna Klára Fleková, kostýmy Vojtěch Hanyš, pohybová spolupráce Daniela Šišková. Premiéra 5. dubna 2024 (psáno z uvedení 8. února 2025 v Divadle NoD v rámci přehlídky Jižní spojka).