Adaptací Goethova románu Utrpení mladého Werthera v Horáckém divadle v Jihlavě vstoupil před více než pěti lety režisér Jakub Čermák, spojovaný spíše se scénickým okrajem, do zřizované sféry. Jeho titul měl být součástí uměleckého přerodu dosud velice konzervativní organizace. O tom, že se v Jihlavě tento nejen dramaturgický zázrak podařil, svědčí Čermákův (několikátý) návrat na Vysočinu, kde se aktuálně střetává s Goethovým, tentokrát dvoudílným dramatickým kolosem Faust. Podrobuje ho razantnímu výkladu a lze doufat, že takový před současným jihlavským publikem obstojí.
Rozsáhlá veršovaná tragédie, která by do sebe vstřebala rozsahem tři Hamlety a jejíž hlavní hrdina učenec Faust se vrhá za poznáním mimo realitu do vlastní fantazie, v níž si navozuje postavy antického světa, byla jistou dobu pokládána za nehratelnou. Nálepku knižní drama z ní sňali umělci 19. století, kteří se odvážili jevištně zpracovat její první, kauzálně strukturovanější díl. Druhý díl čekal na inscenační rehabilitaci do 20. století. Kvůli své komplexnosti a absolutní otevřenosti byl Faust přesto na českém jevišti v celé šíři inscenován jen párkrát. Naposledy krátce po sobě ve dvou zásadních verzích v pražském Národním divadle v postmoderní režii Jana Friče s ohromným kamionem na scéně a v Divadle pod Palmovkou v syrové, bolestivě expresivní interpretaci Jana Klaty.
Jakub Čermák spolu s dramaturgyní Barborou Jandovou ve Faustovi zdůrazňují v textu silně přítomný a pro současnou společnost zvláště tíživý motiv stáří a smrti. Populace stárne, díky kvalitnější lékařské péči se lidé dožívají stále vyššího věku, avšak často pak zůstávají dlouhé roky bezmála ve vegetativním stavu odkázáni na pomoc druhých. Stojí ještě takový život za něco? Aktivní ideálně věčně mladí jedinci se naopak snaží vyždímat bez větší smysluplnosti svou existenci na maximum. Nikdo si, dokud se sám neocitne na prahu nebytí, nechce přiznat svoji konečnost. Za smrtí současná civilizace zavřela dveře, odkládá ji na neurčito, mimo veřejný prostor nebo do virtuálu, kde ztrácí svoji definitivu. Téma odchodu ze světa ohledává Čermák soustavně, v tvorbě se vrací k životu po životě, očistci nebo prostému faktu umírání. Tento fenomén zatím nejkomplexněji zpracoval v imerzivním projektu Happy end v hotelu Chateau Switzerland, uváděném ve vybydlených prostorách bývalého kláštera sv. Gabriela na Smíchově. V něm nabízel zúčastněným nejen slastně dekadentní smrt, ale i několik poněkud hraničních participativních zážitků. V situaci věčné smrti byl například dobrovolník z hlediště coby přestárlý člověk v LDN vysvlečen, potřísněn hořčicí představující inkontinenci a následně před zraky ostatních očištěn a přebalen. Součástí tříhodinové produkce byla i přednáška filozofky Anny Hogenové na téma smrti coby přirozené součásti života.
Na půdorysu této tvůrčí zkušenosti a s (ne)zdolatelným faustovským mýtem v ruce, který Goetha zaměstnal na celý život, inscenuje Čermák v Jihlavě svoje opus magnum. Otevírá ho sugestivním obrazem zasazeným namísto do Faustovy studovny (s předehrou na divadle stejně jako s prologem v nebi a dalším velkým množstvím situací v průběhu děje úprava nepočítá) do léčebny dlouhodobě nemocných. Stoletému Faustovi zde dělají společnost postupně umírající starci a stařeny degradovaní nemocničními andílky a inkontinenčními plenami. Jejich čas odchodu z tohoto světa hlídá lakonickým pohledem na náramkové hodinky opodál sedící smrťák Zdeňka Stejskala. V overalu s potiskem lidské kostry, který se dá v místech úst rozepnout, aby se mohla postava s kosou občerstvit, působí stejně jako celý výjev silně tragikomicky. Personál přináší Faustovi balonky ve tvaru číslovky sto upomínající na jeho věk a na hlavu mu nasazuje papírovou party čepičku. Na několikrát se ozývá píseň Hany Hegerové s textem „krásně sis to vymyslel, jen jsi dých a zas bys šel, živote můj…“. Čas, který mu na smrtelné posteli vypršel, chce Faust spolu s mládím a štěstím získat zpět. A po vzoru jedné z replik příchozího Mefistofela „užijte času, však letí tryskem“ získává na základě známé smlouvy mladé tělo a jemu vlastní pocit nesmrtelnosti. Pro tento obrat/návrat tvůrci počítají se dvěma hereckými představiteli/představitelkami Mefista a Fausta, reprezentujícími roviny stáří a mladí, mezi nimiž celá inscenace osciluje. Tempem rozvolněné obrazy gerontů vyvažují energické scény náctiletých opojených pulzujícím teď a tady.
O roli Faustova svůdce se v Jihlavě dělí herečky Lenka Schreiberová a Stanislava Hajduková. Svádí ho k upsání duše ďáblu, ale především k bezbřehé vášni a přitakání existenci. V černém sexy korzetu a v jedné situaci i se žlutě fosforeskujícím tylovým závojem na hlavě připomínají spíš než démona ďáblovu nebo snad mrtvou nevěstu. Motiv nevěsty režisér opakuje v závěrečném zpodobení postavy Starosti coby podivného monstra bez končetin obaleného v bílém tylu. Čermákova obliba kinematografie – adaptuje filmové scénáře, v Jihlavě například Bergmanovy Šepoty a výkřiky – se vyznačuje i různou mírou citace filmových předloh na jevišti. Daleko víc než Burtonova Mrtvá nevěsta však vytanou při pohledu na inscenaci a konkrétně na starce asociace se Sorrentinovým snímkem Mládí.
Citově rozháraného, ve stáří stále více šíleného Fausta ztvárňují Jakub Škrdla a nedávný absolvent DAMU Matěj Polák. Obdobně jako u ženského mefistofelského dua (režisér dvojice herců a hereček vybral na základě podobné fyziognomie a naturelu) obstojí díky silnější jevištní prézentnosti více představitel starší verze postavy. Markétka Svetlany Hruškociové je děvče bez předchozí milostné zkušenosti, zato však s otřesnými zážitky ze soužití s matkou alkoholičkou. Její domov zjednodušuje ostatně jako další dějiště scénografka Pavlína Chroňáková na prostor definovaný pračkou. Dopředu naznačuje symbolickou očistu, k níž dochází v závěru první části hry. Markétka v zoufalství zabíjí své nemanželské dítě, přesto získává boží spásu. Vražedný akt naznačují rudé skvrny okolo bubnu pračky a vedou k úvahám, že matka své dítě utopila mezi programy máchání a odstředění.
Faustovo poslední, tragickými okolnostmi poznamenané setkání s Markétkou inscenátoři realizují jako hru beze slov. Ta se objevují v podobě titulků na bílé stěně za protagonisty. Avizují tak princip, s nímž povětšinou přistoupili k realizaci druhého dílu dramatu, kde se v jihlavské verzi Faust střetává nikoli s Císařem, ale Císařovnou a vynalézá papírové peníze či je uchvácen krásou mytické Heleny, s níž zplodí syna Euforiona. Rozkomíhaný děj druhého dílu Čermák disciplinuje sérií asociativních obrazů, bez ambic výraznějšího významového vztahu k předešlému dění. Vrací se v nich k motivu nemohoucnosti stáří, jejž vyklene k závěrečnému opakujícímu se výjevu Faustova jubilea na nemocniční posteli.
Inscenace se účastní velké množství členů jihlavského souboru i další přizvaní spolupracovníci z taneční školy a místního Sokola. Díky tomu se jeviště častokrát zcela zalidňuje a Čermák tak může stavět za notné světelné podpory impozantní mizanscény z lidských těl. Tanečníci oblečení v armádním stylu, kteří se náhle spouštějí na lanech přímo z provaziště na scénu, jen podtrhují velkorysost, s jakou Čermák k Faustovi v Jihlavě přistupuje.
Ke škodě celkového vyznění bohužel ne všichni herečtí představitelé disponují takovou dávkou charismatu, kterou by od nich režijně-dramaturgický záměr, a nakonec i samo původní dílo vyžadovalo. Přesto jde v kontextu místa a dosavadní umělecké tvorby Horáckého divadla o zásadní a odvážné gesto, ke kterému se obvykle neodhodlají ani scény ve velkých centrech.
Horácké divadlo Jihlava – Johann Wolfgang Goethe: Faust. Překlad Radek Malý a Otokar Fischer, úprava a režie Jakub Čermák, dramaturgie Barbora Jandová, dramaturgická spolupráce Jaroslav Čermák ml., scéna Pavlína Chroňáková, kostýmy Martina Zwyrtek, hudba Petra Horváthová, pohybová spolupráce Tomáš Rychetský. Premiéra 22. února 2025.